Jak jsem doplnil Darwina. Část - 2.ad.7

13. července 2017 v 22:18 | selskyfilosof |  Moje logika
Ad. 7. - Hmotný Vesmír je nekonečně dělitelný směrem dovnitř a nekonečně skladatelný směrem ven. Hledání tzv. "boží částice" bosonu je nejsměšnější omyl současné nábožensko-vědecké elity. Možná za sto let by se tomu smáli vědci stejně, jako nám je dnes úsměvné hledání atomu v minulosti. Věda však velmi brzy učiní kvantitativní skok a vědecké poznatky dosáhnou zcela nové kvality hledání, poznávání a chápání. Nebudeme se zde zabývat významem, či ne významem energie věnované budování a provozu nejvýznamnějšího díla současné vědecké elity tedy, hadronova urychlovače. On sám se stane potvrzením nesmyslnosti této cesty. Jeho potencionální nebezpečí pro Vesmír je opodstatněné, neboť logika jasně říká, že pokud probudíme částici rychlejší než světlo, tak náš Vesmír zhasne. Filosofie Vesmíru nám dokazuje nekonečnou dělitelnost směrem dovnitř a nekonečnou skladatelnost směrem ven. V námi vnímaném časoprostoru to vidíme všude kolem sebe. Přizveme-li si na pomoc logiku, pak si uvědomíme, že nekonečno vnímané a poznané v lineární rovině je přímka vedoucí od nikam do nikam, to postrádá logiku. V rovině je pak vnímání nekonečna pohyb na kružnici, který se neustále opakuje, ale opět nevede nikam. V trojrozměrném prostoru je to rozpínání od nuly do nikam, stejné je to s trojrozměrným časem. Spojíme-li ale prostor a čas v jedno, dostáváme časoprostor, jehož nekonečností se stává "puls". Neboť čas a prostor jsou opačné polarity jedinečnosti zvané časoprostor. Na počátku tedy těsně před "Velkým třeskem" máme nulový prostor, ale všechen čas existence Vesmíru. Na konci, tedy těsně před "Velkým zhroucením" máme maximální prostor našeho Vesmíru, ale již nulový čas. Dvě polarity, kdy ve stejném okamžiku, jedna je na konci a druhá na začátku. To umožňuje nekonečné opakování, pulzaci. Tak jak pulsuje naše srdce, tak pulsuje i náš Vesmír. Hranice existence našeho Vesmíru jsou dány samotnou podstatou nekonečnosti. Náš vesmír končí tam, kde se stává základním stavebním kamenem, dejme tomu "maxi Vesmíru" a začíná tam, kde jsou konečné hranice dejme tomu "mikro Vesmíru". Obě hranice jsou ovšem časoprostorové a všechny Vesmíry pulsují, tedy se navzájem prolínají jak na maxi, tak mikro hranici, proto není možné, ani logické najít základní stavební částici našeho Vesmíru, neboť jsme v jedné chvíli součásti jak maxi, tak mikro Vesmíru.

Je zvláštní, že taková to představa Vesmíru se v mé hlavě objevila již na základní škole v hodinách fyziky, kdy jsem na stěnách učebny viděl obrazy naší planetární soustavy a obrazy atomů. V tehdy ještě bukové desce lavice jsem si pak představoval atomy jako planety obíhající kolem svého jádra a přemýšlel o světech, který je na nich. Teprve v šedesáti letech jsem tyto dětské představy převedl do těchto řádků, přestože jsem nestudoval fyziku a nezabýval se astronomií tak mne nikdy během života již neopustily.

Jsem rád, že jsem to udělal a dokázal předat dál. Dnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magion Magion | 15. července 2017 v 1:34 | Reagovat

díky za sdílení...selsky mi to všecko sedí ;-)

inspirace? http://www.cez-okno.net/clanok/hermes-trismegistos-a-jeho-zasveceni-2

2 selskýfilosof selskýfilosof | 15. července 2017 v 22:28 | Reagovat

[1]: Díky za připomínku, je zvláštní, že Thovt se poslední měsíce kolem mne pohybuje, čtou ho obě mé dcery, já začal, ale zdravotní stav mých očí ještě nedovolí dlouhé čtení. V každém případě jeho a moje devídka jsou základem organizace Vesmíru. Když to půjde, budu se těšit na to, v čem se ještě shodujeme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama