Duben 2016

Jak chápat „Tady a Teď“?

14. dubna 2016 v 21:31 | selskyfilosof |  Moje logika
V současnosti často používané spojení se skutečnými prožitky, kdy se máme oprostit od myšlenek minulosti i budoucnosti. Máme žít současnosti. To je nepopíratelná pravda.

Jenže:

"Prožitky z minulosti, jsou myšlenky současnosti, tvořící potřebu - realitu budoucnosti."

Minulost ani budoucnost nemůžeme ze své mysli vytěsnit stejně jako Ego, přestože, jako takové, neexistují.

Kde tedy děláme chybu a jak jí vědomím napravit?

Jak již bylo na těchto stránkách mnohokráte napsáno:

"Uvědomění je počátek všeho."

I "Nic", když si uvědomilo svou existenci, stalo se Bohem = "Vším".

Podívejme se nejdříve na Minulost, jak jí využívat v "Tady a Teď".
Minulost má jako vše obě polarity, minulosti i budoucnosti, neboť obě jsou v současnosti jedno, nedělitelné. Jak to chápat v praxi? Jestliže se podívám do své minulosti, tak je to krok vzad, ale zároveň vpřed (vysvětleno jinde na těchto stránkách). Krok vzad, znamená, že mé myšlenky na minulost se soustředí pouze na to, co bylo špatně, co jsem mohl udělat lépe, co by, kdyby. Ze současnosti se utápím v minulosti, nejsem schopen prožívat současnou šťastnou realitu. Když, ale v daném okamžiku, kdy se necítím nejlépe, mám třeba traumatizující zážitek, hledám v minulosti emočně silné, krásné povzbuzující emoce, je to krok vpřed. Rovněž, když něco řeším, co a jak nejlépe udělat a z minulosti přeberu nepopiratelné zkušenosti, je to opět krok vpřed do současnosti. To vše je v pořádku a já se neutápím v minulosti, jen přejímám. Žiji naplno v současnosti.

Co z toho vyplývá pro "Tady a Teď"?
Pokud se obracím do minulosti, tak úkolem mého vědomí je vytřídit vše negativní, přijmout jen to, co můj současný prožitek násobí. Je cestou, ne ze současnosti do minulosti, kde ustrnu, ale cestou z minulosti do současnosti, kde se naplním. Pak jste zákonitě jen v současnosti.

Podívejme se nyní na Budoucnost, jak jí využít v "Tady a Teď".
Budoucnost má opět obě polarity, minulost i budoucnost, neboť obě jsou v současnosti jedno, nedělitelné. Jen směr je opačný. Jak to chápat v praxi? Jestliže se podívám do své budoucnosti, tak je to opět krok vpřed, ale zároveň vzad. Krok vpřed, znamená, že své myšlenky mám v toužebných představách, ale nemám je potvrzeny vlastní vírou. Vysním si místo, partnera cokoliv, ale v současnosti mám o sobě pochybnosti, nevím jak. Říkám si, to si přeji, ale zároveň pochybuji, řeším. Vycházím ze současných možných plánů realizace, zkušeností a směřuji k budoucnost. Zvolím-li krok vzad, mám svou představu nenaplněného přání, neřeším jeho realizaci, mám jen přání a do současnosti si přináším jen prožité zážitky, emoce již v mysli hotového přání, neřeším cestu, pak jsem v naplněné současnosti, neustrnu v budoucnosti. Žiji naplno v současnosti.

Co z toho vyplývá pro "Tady a Teď"?
Pokud se tedy obracím do budoucnosti, tak úkolem mého vědomí je vytřídit negativní, neřešit neřešitelné, nehledat cesty, nehledat co mám, co musím udělat, jen již naplněné emoce prožívat. Je cestou ne ze současnosti do budoucnosti, kde ustrnu, ale cestou z budoucnosti do současnosti. Pak jste zákonitě jen v současnosti.

"Věřte, že Bůh ve vás, krásné emoční prožitky v minulosti, znásobí v současnosti a realizuje ve hmotné budoucnosti."

Však v "Tady a Tedˇ", je prožijete, neboť "Tady a Teď", jsou okamžiky vaší minulosti, současnosti i budoucnosti.

Vždy je tvoříte v "Tady a Teď".

Minulost ani budoucnost neexistuje, je jen vaše vnímání v "Tady a Teď."

"Vždy je jen Tady a Teď!!!"

P.S.
Věřte, že i mně to mnohdy nejde, ale když si uvědomím, už žiji zázraky.
Zázraky, to je pojem duality.
V Jednotě je to náš Nový svět.

Dáváš, nebo dostáváš?

13. dubna 2016 v 21:28 | selskyfilosof |  Moje logika
Vím, slíbil jsem:
"A tak příště jen,
jak jedinečný jedinec je
v jednotě ponořen."

Snad i tohle mé uvědomění do toho zapadá.

Podívejme se dnes, jak je to s dáváním a přijímáním darů v "Dualitě" a v "Jednotě". Vše je jen otázkou proměny našeho vnímání. Budu se držet svého vnímání. Mnozí prožíváte, cítíte jinak, nevnucuji, předávám jen jiný pohled. Toto jsem si plně uvědomil před několika měsíci, kdy jsem měl zcela realistický prožitek. Nepředbíhej, nejdříve o vnímání "dávání a přijímání" jak je všeobecně, dnes většinou vnímáno a posuzováno.

Někoho obdarovat, je naše od počátku zakódovaná Boží Láska, potřeba. Tuto potřebu máme všichni, ať tzv. dobří či zlí, bohatí či chudí, mocní či ne mocní. Je to od Boha a tak patří všem. Mnozí si ji však neuvědomují, přesto ji ve svém životě naplňují. Rozdíl je v tom, jak jí v dualitě vnímáme. Dualita dělí, nadřazuje a podmiňuje, jak jsme si již dříve vysvětlili. A tak většinou pokud někoho obdarováváme, přidáváme k daru i své představy - podmínky, jak by mělo být s darem naloženo: To máš proto, to máš za to, bylo by dobré kdybys… apod. Zároveň mnozí očekáváme jistou reakci: Vděk, poděkování, nadšení, nebo i jinou odměnu. Proto někdy přijde rozčarování z toho, co obdarovaný s naším darem udělal: Neprojevil očekávané nadšení, někde ho založil, neprezentoval, nebo ho dokonce někomu jinému daroval.

Toto jsou prožitky v dualitě.

Jsem-li obdarován, dostávám dar, pak opět často vnímám: Toto si nezasloužím, to je moc velký dar, musím poděkovat, musím být vděčný, musím to nějakým způsobem vrátit.

Toto jsou opět prožitky v dualitě, které mění tuto Boží potřebu v obchod.

Jak se změní naše vnímání v Jednotě?
Teď se mohu vrátit ke svému zážitku. Před pár měsíci jsem byl pozván jako třídní učitel na sraz po deseti letech, jedné z mých bývalých tříd. Krásný večer, mnohé jsem poznal, některé nepoznal, jména a prožité zážitky byly často překryty nánosem dalších zážitků v uplynulém čase. Znáte to, díky někomu jinému, co si pamatuje jiné věci, můžete znovu prožít a vychutnat si své dávno zapomenuté emoce. Často to až mrazí, a já vím, že to je moment, kdy si to užívá každá buňka mého těla. Večer byl plný krásných vzpomínek a já si uvědomil, že bych je již měl nechat o samotě. Už jsem si své užil. Loučil jsem se, dostal jsem zarámovanou fotografii tehdejší deváté a třídy, za niž jsem byl vděčný a upřímně poděkoval. Najednou se objevila dvojice žáků, kteří nesli obrovský dárkový koš, nebylo je za ním ani vidět. Skoro jsem přestal dýchat a jen ze mne vyšlo: "Ne, ne, to nemohu přijmout, vždyť jste mne obdarovali již před deseti lety." Snad ještě párkrát jsem vyslovil ne. Ticho, pak koš skončil přede mnou a já uviděl všechny ty tváře, vnímal jsem všechny upřímné, upřené oči. Ještě teď, když to píši, vlhnou oči mé. Tehdy se to stalo. Má mysl pracovala rychlosti blesku. "Prožíval jsem, jak se snažili zorganizovat tento sraz, vše zařídit, všechny kontaktovat, najít vhodný termín, složit se na můj dar, někde ho koupit, těšit se až ho budou moci předat. A já nyní, to mám všechno pokazit? Přece "Tady a Teď" je můžeš obdarovat očekáváným díkem, upřímným dojetím. Ty jim dáváš to, co potřebují. To jim chceš vzít, nic nedarovat? Ty máš stejnou možnost v "Tady Teď" rovněž darovat. Po "tichu", jsem to nějak vyřešil, nevím jak, ale s každým jsme se s úsměvem rozloučili a i s darem mne doprovodili až k autu, sám bych ho ani neunes.

Tehdy se mi změnil život a mé vnímání darování a obdarování.

Pár dnů jsem vstřebával, přemýšlel a začaly se dít další věci. Z minulosti se začaly zjevovat situace, kdy jsem něco dostal, nebo někomu něco dal. Vnímal jsem to již zcela jinak, a cítil jsem daleko větší plnost. Začal jsem chápat tento Boží dar člověka. Dovolím si tedy ještě přidat další dva prožitky z minulosti, abych lépe mohl vysvětlit dávání a přijímání v Jednotě. Jako jedna z prvních situací, kdy jsem někomu něco dal, se mi zjevilo: Před mnoha lety, stejně jako dnes, jsem měl vztah k starožitnostem, ale nejsem žádný sběratel, jen když se mi něco líbí a má být vyhozeno tak to "zachráním", někomu se může hodit, nebo můžu použít. Jako kluk jsem kdysi fotil a dělal klasické fotky sám, měl jsem veškeré vybavení. Do rukou se mi dostal po dědovi z půdy starý Kodak z počátku minulého století. Na zadní stěně měl zapsaných osm patentů v USA. Udělal jsem s ním pár fotek a uložil ho do krabice k ostatním. Po pár letech jsem potřeboval nějaké peníze a řekl jsem si, že bych ho mohl prodat. Nabídl jsem ho starožitníkovi, ten mi sice nabídl 4000,- Kčs, což bylo tenkrát víc, než moje výplata, ale nakonec jsem si řekl, že přijde lepší situace. Ukázal jsem ho kamarádovi a tomu se líbil, nenabídl peníze, jen že se mu líbí. Přišly jeho narozeniny a já věděl, co mu dám. Každou mnohonásobnou návštěvou u něho jsem byl obdarován pohledem na fotoaparát, který měl vystavený ve vitríně. Vždy jsem viděl jeho prvotní radost, to byl můj dar od něho. Nebo můj vlastní dar pro mne?

To je vnímání v Jednotě.

Druhý prožitek je trochu jiný, ale opět mi pomohl vnímat proměnu darování v dualitě a jednotě. Měl jsem několik let uložené hračky po odrostlých dětech. Pečlivě zabalené, dcerami nezničené, ve dvou kufrech. Párkrát se s námi stěhovali. V posledním bydlišti, naproti bydlela rodina s více dětmi. Většinou si hrály venku spíše jen s přírodními hračkami. Zjevila se má potřeba někoho obdarovat. Už dopředu jsem si říkal, budou mít radost, nemají žádné hračky, budou si jich vážit, nebudu je schovávat pro vnoučata. Bylo to špatně, vložil jsem své představy, své podmínky. Přinesl jsem je na jejich dvůr a rozbalil kufry. Obrovské nadšení a radost. Byl jsem spokojeně šťasten. Po týdnu jsem se zastavil opět na tomto dvoře. Bylo mi hodně smutno. Viděl jsem rozházené hračky i v blátě, většina již byla rozbita. Tehdy jsem vnímal: "Proč jsi je daroval? Raději si je měl nechat svým. Proč si je nedal raději do nějakého dětského domova? … apod." Dnes vím, že za tyto pocity může dualita, vím, kde jsem udělal chybu a tak to zkusím shrnout.

Jaký je rozdíl darování, tedy mezi jednotou a dualitou?
Jednota nedělí, není to dávat a dostávat, jednota je dipolární, nedělitelná.

Když dáváte v jednotě, zároveň dostáváte.
Když v jednotě dostáváte, zároveň dáváte.

Není to investice z minulosti (dostal jsem, musím to vrátit).
Není to investice do budoucnosti (když dám, tak dostanu).
Není to ani (přej a bude ti přáno, to vše je dualita).

Je to "Tady a Teď"

"Tady" se stírá rozdíl mezi dáváním a přijímáním. Nemohu posoudit, zda dávám nebo přijímám, neboť když mám někoho, koho chci obdarovat, je to můj dar.
"Teď" dávám i dostávám.

"Dar je někoho obdarovat, prožívat v "Tady a Teď".

V Jednotě je jen Dar, s polaritou přijímání.