Prosinec 2010

Zakazuji si vědu.

7. prosince 2010 v 0:19 | selsky filosof |  Moje bláznovství
Zakazuji si vědu.

Toto je má osobní zpověď, neboť mé vnější Já se nechce vzdát a chystá mi stále nové kousky. Pokusím se ho srovnat a zbavit jeho nadřazenosti v rovnováze tím, že se vyzpovídám. Ano vyzpovídám, ne tajně, ne zpovědníku se zpovědním tajemstvím, ale všeobecnému vědomí.

Asi před týdnem jsem dostal odkaz na video o holografickém Vesmíru: (http://www.youtube.com/watch?v=_H0mPzBtbjE&feature=player_embedded#!), v okolí další podobná videa.
Většina informací souhlasila s mou filosofii Vesmíru, některá fakta dokonce byla jako moje citace, mnohde však chybělo vysvětlení. Měl bych být spokojen, že se potvrzuje, co jsem již napsal bez vědeckých metod, přístrojů a měření.
Jenže: stejný pocit, který jsem několikráte v životě zažil, mi bouřil nitro a nedal spát, napadalo mně tisíce reakcí, tato snad bude pro mne ta pravá.
Vidím dál a zase se bojím zneužití.
Vidím Kristovo učení a jeho zneužití, vidím pár mých zklamání z prožitého, vidím proměnu školské reformy, která se začala po revoluci. Ve jménu Komenského, jeho popření a odepsání jedné generace, vidím ty super pedagogy a pedagogické vědce jak spustili elitářství a výchovu nemyslícího komerčního davu.
Vidím současné vědce, jak se snaží přejít na druhý břeh, jak se snaží opět udržet pozici nadřazeného myšlení, jen trochu okatě si odporují. Uvedu jen pár příkladu, neboť smyslem není odporovat, ale vymanit se z jejich působení, jen nastíním, aby bylo patrno, co jsem měl na mysli.
I nyní bojuji, zda nemám raději nechat plynout.
Donedávna byla věda postavena jen na hmotných, měřitelných faktech. Tzv. duševno, jako něco imaginárního, neskutečného, neexistujícího.
Dnes vědci přecházejí na druhý břeh, tedy vyšší energie, hmota je jen odrazem našeho myšlení, imaginární čas a trojrozměrný prostor, neskutečný, neexistující.
Hmota jen jako odraz, ale i nízká, primitivní energie.
Materialisté se opírají o ideu, idealisté o hmotu. Jak jsem již někde napsal.
Jediná otázka pro vás:
Jak je možné, že naše super myšlení vzniká a je vázáno na nějaký mozek. Který je hmotný, na nízké energetické frekvenci a je schopen v časoprostoru tyto obrazy, jak říkáte, imaginárně realizovat?
Vaše vize holografického Vesmíru potvrzuje mou myšlenku inteligence každé částice, ale nejste schopni přijímat informace od nevědců - šamanů, lidí vnímajících, lidí vidících. Pokud souhlasíte semnou, že vše je v každém atomu, v každé částici, pak nemusíte měřit, vážit, počítat, stačí se jen kolem sebe dívat a vše zákonitě je možno spatřit na Zemi.
Uniká vám opět podstata, vaše nadřazenost nedovolí a nepřipustí jednoduchost "Jedinečného, dipolárního a trojelementárního universálního zákona Vesmíru."
Tímto se loučím s vaší, ale i vlastní nadřazenosti a své myšlenky dále chci vysílat do kolektivního vědomí, bez potřeby konfrontace.
Nejsem vůbec dokonalý, a proto se učím jen přijímat a vysílat. Nehodnotit, nekritizovat, neodporovat, tak jak to již zvládám v jiných oblastech reality.
(Politiku a ekonomiku již vnímám jako starou filmovou komedii. Jen věda a mezilidské vztahy mne ještě dovedou vyvést z míry).

Všem:
Tato má osobní zpověď mi snad pomůže na mé další cestě.
Všem přeji, abyste dokázali do kolektivního vědomí odevzdat vše, co vás těší, co vás trápí, pak začnete vnímat krásu nahoty vědomí a obrovskou sílu Lásky.

Příště vám představím co je realita, neboť začíná být v tom zmatek.
A připomínám, že vše je jen můj pohled, mé hledání cesty, není nutné ztotožnění. Já si hledám a sám odpovídám, sám se učím ze svých textů. Pro vás je jen to, co vám může pomoci, vše ostatní se naučte nechat projít jako starý film.
P.S. Ten může i pobavit.

Dopis

6. prosince 2010 v 23:51 | selsky filosof |  Moje rozluštění 2012
Alžbětě Šorfové a Kateřině Motyčkové z "nahoty mého vědomí".

Hezký den Kateřino, hezký den Alžběto,
mám-li být věrný své upřímnosti, své filosofii Vesmíru, Einsteinové relativitě života, pak přeji "hezký",
nikoliv slunečný, nebo zamračený, neboť nevím, jaké byly předcházející.
Bylo by nehezké po úmorných vedrech přát nový parný den, jako po deštivých, přát další deštivý.
Promiňte, to jen na úvod trochu mého filosofování, neboť život je - filosofie a já jsem jím asi trochu posedlý, vše ostatní se pak ponese v tomto duchu.
Toto mé filosofování se objevilo po zhlédnutí vašeho posledního vystoupení na "cestyksobe": "Každým okamžikem."
Než se k tomu dostanu, chce to předehru v podobě mini historie a mého mini představení.
Alžbětu jsem poprvé spatřil na " cestyksobe" asi před rokem, kdy jsem překonal svůj vnitřní strach a vstoupil do kolektivního vědomí svým http://selskyfilosof.blog.cz/.
Kateřinu o něco později z jejich společných vystoupení.
Obě jste mne nějakým způsobem oslovily, což je jistě smyslem a přáním vaší práce.
Alžběta,
množstvím informací o transformaci, změnách a aktuálních projevech. Přijímám obrovské množství souhlasných vizí, které přicházejí pro mne jako by zabalené ještě do něčeho tajemného a zůstávám věrný své nahotě vědomí " možno nazvat upřímností", a tedy provokujícího v podobě slov: matrix, 3D,4D, Avatar apod.
Pro mne provokujících, pod tímto obalem, však čtu pravdivost, logičnost a především upřímnost tvých vizí. Potvrzení, že to co jsem celý život cítil, se zjevilo v reálném světě. Děkuji.
Kateřina,
doslova a do písmene dotek mého nitra.
Téměř před čtyřiceti lety jsem vstupoval svou tvořící se dospělosti do reality světa s podobnou představou, kterou dnes realizujete v Haluzicích. Tehdy absolutní bláznovství, probudil jsem se trochu dřív do nesprávného časoprostoru. Dalších dvacet let se učil s tímto hendikepem žít, před dvaceti lety se objevilo světlo naděje, ale již velmi rychle jsem pochopil, začal vnímat ještě neuzrálý čas. Ve svých myšlenkách jsem tedy pozoroval svůj uplynulý život a počala se rodit má filosofie Vesmíru. Už jsem téměř rezignoval, ale menší psychické trauma před dvěma lety mne probudilo k tomu, že mám ještě něco vykonat.

Jen pro vysvětlenou: Od malička jsem byl fascinován přírodou a její dokonalostí, a proto jsem byl vždy v její blízkosti, přesto jsem se nestal ochráncem přírody, něco mi na nich vadilo. Od malička jsem vnímal sílu Lásky, věřil a věřím pohádkám. Dnes vím, že je to ta prapůvodní a jediná energie Vesmíru.
Tehdy jsem vnímal sílu Lásky v jídle, které připravila babička, žádné jiné nechutnalo lépe, dodnes poznám Lásku kuchaře. Sílu lásky projevené rostlinám, zvířatům i lidem, ale i věcem. Zkrátka podstata mého vnímání se nezměnila, jen to dnes vnímá mnohem více lidí, jasněji zřetelněji se zjevuje, stává se součástí reality. Jsem rád, že vaše vize mi potvrzují obrovské zrychlení, které mi ukázalo možnost ještě v tomto těle prožít realitu, sice ještě mlhavé, ale každým dnem se jasněji rýsující vizi organické společnosti.

Tento úvod byl nutný, i když byl původně mnohem delší, snad z něho vyznělo, že vše co bude následovat je jen a jen můj pohled, z mého časoprostoru a je jen na vaší vůli co projde a co se sladí.

Transformace - naše společné téma.

Pro mne je transformace zákonitý jev organizace Vesmíru, nic výjimečného, nic nového, každodenní jev nekonečného opakování.

Proměna a změna.
Pro mne je transformace proměna, nikoliv změna. Možno namítnout, že je to jen slovíčkaření.
Je to otázka vnímání a pokusím se přirovnat.
Jistě znáte ze školy hmyz s proměnou nedokonalou a hmyz s proměnou dokonalou.
Příklad toho prvního je třeba kobylka, z vajíčka se vylíhne nymfa, která sice není podobná dospělci, ale má jeho charakteristické rysy. Postupným růstem a svlékáním se stále více podobá dospělé kobylce, až při posledním svlékání získá podobu dospěle kobylky.
Postupně se mění, prodělává změny při každém svlékání. Takto vnímám změnu. Základ je stejný, ale tvar se postupně mění.
Příkladem druhého může být motýl. Z vajíčka se vylíhne housenka, je úplně něco jiného, než dospělec. Roste, mění svou velikost a pak se zakuklí. Tady dochází k proměně. Takto vnímám proměnu. Mění se zcela základ a tvar těla je zcela jiný.
Naopak u vody říkáme, že se může změnit v páru, nebo led. Toto není změna, ale proměna vody, neboť se mění všechny její vlastnosti, pára ani led nevypadají jako voda a ani se tak nechovají.
Voda se proměňuje - transformuje do jiných podmínek časoprostoru.
Proto vnímám transformaci jako proměnu do nových podmínek časoprostoru.
Musí se proměnit základ, v případě hmyzu je to tvar těla, v případě vody skupenství, v případě člověka vnímání.
Pro mne dnes již pochopitelné, pro většinu nepředstavitelné, neboť se mění podstata vnímání světa s nadřazeností na vnímání světa bez nadřazenosti.
Proto vnímám transformaci jako zcela zákonitou s jednoduchou proměnou základu.
Stačí se zbavit nadřazenosti.
Ve svých textech se snažím stále ukázat nejen její nesmyslnou podobu, ale i vnímání bez ní. Vím je to stále málo, měl bych jí věnovat více prostoru pro lepší chápání.
Ve vašich přednáškách stále cítím, že se opíráte o vyšší, dokonalejší, spravedlivý řád, bytosti, božství.
Není nic dokonalejšího, vyššího, spravedlivějšího,neboť nadřazené, nemůže být spravedlivé, je jen cesta organizace Vesmíru.
Bůh není dokonalejší, Bůh je v nás, my jsme jeho části a z nás bude poskládána jeho konečná podoba a ta byla dána na počátku, kdy se rozpadl, aby se mohl realizovat. Jeho realizace v čase a prostoru je jeho existencí. Nic není ničemu nadřazené. Co se nám jeví jako nadřazené, je dáno naším nadřazeným pohledem. Nevěříme totiž v nesmrtelnost, nemůžeme tedy pochopit, že na své cestě v organizování Vesmíru - Boha, musíme být jednou potravou a jednou konzumentem. Mění se polarita. Uzavře se kruh, nastává rovnováha, vzniká nová organizace - jedinečnost.(buňka, organismus…organická společnost)
Uvnitř nové organizace není žádná nadřazenost, nastává rovnováha, pokud je porušena, okamžitě je díky vzniklé nadřazenosti vše napraveno, nebo zrušeno a začlení se do nového procesu organizace. Takto můžeme vnímat třeba rakovinu. Pokud duše a tělo jsou v rozporu, pak klesá pozornost obranyschopnosti a rakovinná buňka má šanci na získání nadvlády, buď si to uvědomíme a rakovina pomine, nebo se dostaneme do ještě většího rozporu a rakovina takto špatně fungující organizaci zlikviduje. Tato zkušenost je však převedena do dalšího nového života.

Všichni máme stejný, jediný a jednoduchý úkol, zbavit se nadřazeného vnímání.
To je můj názor, návod, jak se probudit, co dělat v následujícím čase. Cestu si zvolíme každý sám, může být kolektivní, může být individuální.

Několik dalších postřehů, kde vnímám nadřazenost.

Jednota a jedinečnost.
Lidstvo nemůže jít cestou k jednotě, ale k jedinečnosti. Až se stane jedinečností, bude i jednotné k vnějším strukturám.
Pokusím se vysvětlit opět na organismu: Buňky jsou jedinečné z hlediska své existence, z hlediska existence našeho těla jsou jednotné svalové buňky, jednotné nervové buňky, jednotné kožní buňky atd. Dohromady vytvářejí novou jedinečnost - naše tělo.
Jedinečnost nové společnosti spočívá v tom, že jednotlivé skupiny lidí se budou diferencovat na jednotné skupiny, tak jako naše kmenové buňky, nastane dělba práce na základě potřeby jedinečnosti společnosti, ale pozor, až zmizí jakákoliv nadřazenost.
V organismu není žádná buňka nadřazená druhé, všechny mají dokonalý přísun energie dle potřeby, kterákoliv by trpěla nedostatkem, projeví se to na celém organismu, myslím, že není nutné dále vysvětlovat. My se však stále díky vlastní nadřazenosti domníváme, že to musí být zajištěno nějakým řádem, vládou apod. Opak však je pravdou. Jakákoliv nadřazenost vede ke konci jedinečnosti - organismu. Nemůžeme to pochopit, protože naše nadřazenost tomu brání. Nepřipustíme, že vědec, prezident, ředitel má nárok jen na tolik energie, aby mohl vykonávat svou práci.

Toto je jediný úkol, zbavit se vlastní nadřazenosti.
Opět připomínám, to není utopie, to je společnost bez vlády.
Utopie je společnost se spravedlivou vládou.
Žádná vláda nemůže být spravedlivá, neboť vládnout je nespravedlivé.

Dualita a dipolární.
Ve své filosofii Vesmíru jsem se těmto pojmům věnoval a použil pojem dipolární. V současném prezentování duality naši reality a našeho vnímání se opět pokusím přiblížit mé označení "dipolarita".
Je to jen otázka opět vnímání, dualita vyjadřuje dvě poloviny jednoho celku, takto vnímáme a vnímá dnešní svět.

Dipolaritu pak charakterizuji jako dvě neoddělitelné části jednoho celku. Jako příklad uvádím magnet, který kdekoliv oddělím, tak mám stále dvě polarity. Z vnějšku má dva póly, na jedné straně přitahuje, na druhé odpuzuje, ze vnitř jsou oba póly všudypřítomné, v každé jeho části.
Nemůžu tedy popřít dipolaritu Vesmíru a jeho všech součástí.
Stala se jeho vlastností v okamžiku realizace existence Boha - Vesmíru. Bůh se stal Bohem až v okamžiku, kdy se začal zhmotňovat. Bez hmoty by nebylo Boha a bez Boha by nebylo hmoty.
Toto uvádím v souvislosti se současným výkladem významu světla a tmy.
Chceme popřít dualitu, chceme ji opustit a vydat se cestou světla, ale volíme opět cestu duality, tedy z jednoho pólu na druhý, jestliže opouštím jeden pól a přestoupím hranici na druhý, nezruším dualitu, ale jen své místo.
Opět se pokusím přiblížit na vámi použitém přirovnání.

"Jdeme ze světa tmy do světa světla. Světlo vytváří most, spojení mezi břehy a my díky němu přejdeme na břeh světla."
Tak tady vnímám opět trochu jinak, jsem na břehu tmy a vidím světlo druhého břehu, řeka je hranicí, vidím a vnímám dualitu, přesunu se na druhý břeh do světla, za sebou zanechám břeh tmy. Opět ovšem nezruším duální vnímání, neboť ze světla uvidím břeh tmy. Toto vnímám opět jako nesprávnou představu. My máme vstoupit do řeky, do proudu existence, organizace.
Řeka má oba břehy rovnocenné, nenadřazené, nemůže existovat bez kteréhokoliv, je dipolární, má pravý a levý břeh.
Dualitu změníme na dipolaritu.
Vrátím se ke světlu a tmě.
Naše Země jasně odpovídá, že není možné žít jen ve tmě, nebo jen ve světle. Světlo je nositelem života, ale také i smrti. Může nás oslepit, může nás spálit, může nás pohltit, to však není záměrem existence.
Máme však i takovou volbu, cesta jen do světla je snadná a jasná. Stačí si pustit žílou, nebo jinak ukončit tuto svou existenci a každý, kdo prožil klinickou smrt, světlo viděl, i přivoněl.
Mnozí z nás se vydali ke světlu cestou modliteb a meditací, přesto se nezbavili duality, jen změnili polaritu vnímání. Z břehů světla - klášterů a pousteven vnímají břeh tmy, našeho současného světa, jsou jen odděleni, proto tato změna nespustila žádnou transformaci.

Cesta existence jedinečnosti lidstva je v přijetí dipolarity. Tedy neoddělitelnosti + a -.
Je-li něco neoddělitelné, je stejně důležité, je nenadřazené.
Jsme opět u odstranění nadřazenosti.

Z pohledu světla a všeho co přichází, nám má sloužit k osvětlení tmy, světlo máme použít ke svícení do tmy, abychom mohli najít správnou cestu, tmu potřebujeme, abychom měli kde kráčet, neboť jak říká filosofie Vesmíru, bez tmy neexistuje světlo a bez světla neexistuje tma.

"Budiž světlo."
Bůh nezrušil tmu, Bůh jí osvítil, abychom mohli v ní bezpečně kráčet.
Takto vnímám transformaci, neodejdeme do světla, ale použijeme ho ke svícení ve tmě. Pochopíme neoddělitelnost, nenadřadíme světlo tmě a tmu světlu, zbavíme se nadřazenosti.

Transformujeme se, zařadíme se k ostatním organizacím na Zemi a staneme se součástí její jedinečnosti, jedinečnosti její organizace v okolním Vesmíru.

Je úžasné, že filosofování nad tímto dopisem mne přivedlo ke zcela jednoduché představě řeky a jejich břehů. To mne přimělo podělit se a využít tohoto příkladu v následném.
Ve své filosofii Vesmíru charakterizuji vesmír jako: "jedinečný, dipolární a trojelementární".
Dvě polarity stvoří třetí element, dva břehy tvoří tok řeky.

Člověk je z vnějšku dipolární, jako muž a žena a třetím elementem je dítě.
Jako jedinečnost je tedy zevnitř, tělo, rozum (mozek) a duše (duchovno, srdce).
Podléhá stejným zákonům, jako řeka.
Jedním břehem je tělo, druhým náš mozek a třetí element tok řeky, je náš život - existence.
Náš život je odrazem našeho vnímání, našich citů, našich prožitků, našeho srdce, naší duše.
To vše tvoří řeka, která teče mezi břehem těla a břehem rozumu.

A už si můžeme představovat jakoukoliv životní situaci.

Jdou-li oba břehy v rovnováze, jeden respektuje druhý, pak řeka teče klidně, jsme v dobré pohodě, žijeme krásný a šťastný život.

Jakmile se jeden břeh začne nadřazovat, přestane respektovat ten druhý, začne tlačit, zabírat si místo v toku, pak řeka reaguje zrychlením toku, peřejemi, vymíláním jednoho, nebo druhého břehu.
Mozek musí respektovat tělo a tělo musí respektovat mozek, pokud tomu tak není, pak jeden, nebo druhý trpí. Tělo onemocní, nebo mozek prožívá traumata, deprese.
Ve všech těchto situacích trpí srdce, duše, náš život se stává peklem.
Jak vidíte, tak i zde jakákoliv nadřazenost není možná.
Tajemství šťastného života je v nalezení rovnováhy mezi naším tělem a našim rozumem. Mozek nevládne, mozek řídí, jeho úkolem je hlídat rovnováhu v měnícím se časoprostoru, tělo pak zajišťuje tuto rovnováhu.
A teď se právem ptáte, jakou roli tedy v tomto hraje duše - srdce?
Srdce je to těžiště, ten střed, který určuje rovnováhu každého z nás jedinečně.
Proto, se říká, že máme poslouchat srdce, my ho nemusíme poslouchat, neboť ani srdce není nadřazeno.
Srdce je však nastaveno na Boží lásku, ta nám je dána od narození, je ve středu houpačky, na jejíž jedné straně je naše tělo a na druhé náš rozum, je na nás, jak se s touto rovnováhou vyrovnáme.
Když nadřazujeme tělo, trpí mozek a zatěžujeme jednostranně těžiště, tedy srdce - duši, když nadřazujeme rozum, trpí tělo a zatěžuje jednostranně srdce - duši.
Toto je jednoduchá příčina všech naších bolestí.
Pokud nerespektujeme rovnováhu - Bůh se nenadřadil, nastavil jen střed, těžiště, pak za vše ostatní jsme odpovědni my sami.
Boží láska není odpovědná za vaše neúspěchy a všechna zla, ale vy sami, že jste ji nerespektovali. Boží láska je ve vás, je vaše srdce, je těžiště rovnováhy, ať chcete nebo ne, jste části Boha.
Vidíte, že tu opět není žádná nadřazenost, jen nastavení.
Zde pak najdete odpovědi na všechny otázky týkající se vašeho života, ale i lidské společnosti.

Tato představa se stala pro mne velmi osobní, neboť konečně jsem pochopil svůj úkol, je úžasné jak jednotliví přijímající tuto skutečnost předpovídají ve svých poselstvích pro tyto dny. Je to pro mne opět konkrétní potvrzení transformace.
Musím se podělit i o tuto zkušenost, neboť "nahota vědomí", jak jsem ji popsal v jednom článku, mi přináší stále větší potěšení.
Čím víc se otevírám, tím více přichází.
Od počátku, když jsem začal vnímat, že se něco děje, jsem si kladl otázku jako mnozí z vás:
Jaký je můj úkol?
Vnímání, které přichází, jsem cítil, že mám nějakým způsobem předat.
Ale jak?
Jako nějaký vizionář, guru, učitel?
Nevěděl jsem si rady, všechny uvedené možnosti mne spíše děsily, cítil jsem stále v tomto postavení, nějakou nadřazenost, které jsem se od přirozenosti bránil.
Řešil jsem to tak, že jsem začal psát na blog, a kdo chce, čte, kdo ne, nečte.
Když jsem vytvářel představu toho, jak vám sdělit, jak byste měly přijímat mé pohledy, pak jsem si uvědomil, že toto je mé místo, toto je můj úkol pro ostatní svět, a takto jsem uspokojen se svým vnímáním.
Pluji s vámi v řece existence lidského bytí, z břehu universální inteligence občas zachytím myšlenky, které se snažím do společného toku vtáhnout, tam kde vyčnívají, čechrají, provzdušňují, ty, jež chtějí, tam, kde jsou sraženy, obroušeny, nebo zaneseny řekou, tam je řeka nepotřebuje.
Jen řeka rozhoduje, zda se nechá pročechrat, nebo srazí, zanese, smyje tyto myšlenky.
Některé, možná si odnese sebou.
Toto je můj úkol, mé místo a možná místo mnoha z nás.

Pokud jste dočetly až zde, pak srdečný dík.

Přeji vám, aby vám světlo nikdy nevyhaslo, nikoho nespálilo, nikoho nepohltilo, aby svítilo dál nám všem na další cestě.

s.f.

P.S. Protože v novém světě nebude nic osobního, nic tajného, jen nahá jedinečnost, je toto povídání i na stránkách mého blogu.
Pro nezasvěcené:
Výše jmenované bytosti světla osobně neznám, ale jejich světlo proniká i do mého nitra, proto jsem cítil potřebu vyjádření a potřebu podělení se s vámi.