Srpen 2010

Einsteinova šifra

23. srpna 2010 v 0:11 | selsky filosof |  Moje bláznovství
Einsteinova šifra, aneb zpověď blázna.

Pár měsíců uplynulo, kdy jsem poprvé uveřejnil universální zákon Vesmíru.
Reakce nulová.
Přiznám se, počítal jsem alespoň s negativními reakcemi.
Musím být stručný, jinak to nebude nikdo číst.
Jestliže jsem pochopil Vesmír, pochopil lidskou společnost, vím, jakými nástroji je ovládána, pak nemohu doufat, že tato společnost přijme pravdu od sedláka.
Sám musím využít těchto nástrojů.
Jen Bůh ví a poslední slova Marie Magdaleny mi dodaly odvahu, abych tak učinil.

Prvním nástrojem je tajemno, tajné, zakázané….
Proto jsem nazval tuto úvahu šifrou. Rozluštění šifry je dnes nejprodávanější titul knih, láká obrovskou pozornost, je módní, je in.

Druhým nástrojem je nadřazenost - podřízenost.
Proto musím prohlásit, že jsem odhalil tajemství Einsteinovy teorie, nejen odhalil, ale ukážu její využití, její podstatu. Jsem tedy přinejmenším stejně inteligentní jako Einstein, ale vidím dál do budoucnosti, až na konec nekonečného Vesmíru.

Třetím nástrojem je strach.
Abych se vyrovnal s tímto nástrojem ovládání, prohlašuji se za blázna a vše, co budete následně číst, je plodem mé bujné bláznovské fantazie, nic netvrdím, vše odvolávám v duchu - G.G.

Co nám vlastně Einstein zašifroval?

E = m . c2

1.       Tímto jednoduchým výrazem zahrnul celý Vesmír a potvrdil mou teorii nebo naopak já ji v něm čtu.
2.       Potvrdil existenci Boha, jako jediné universální inteligence.
3.       Nadřadil teorii samu sobě v duchu universálního zákona tím, že ji udělal relativní vůči sobě samé.

1. šifra - hledání
Když jsem psal "Filosofii Vesmíru 1, 2, 3", nemohl jsem se vyhnout i Einsteinově teorii relativity. Vše odpovídalo, i když jeho matematické výpočty mi nic moc neříkaly, přesto jsem věděl, co má na mysli. Přiznám se, že jsem se nechal zmást i já.

E jsem chápal jako energii, m jsem chápal jako hmotu, ale c2 jako prostor mi nedávalo smysl. Prostor je trojrozměrný a logicky by mělo být zapsáno c3. Přijímal jsem to jako vnímání na druhé úrovni - poznání, jako přeměnu energie.
Přesto mi to ale stále vrtalo hlavou.
Nemohl jsem připustit, že by se Einstein takto mýlil, zvláště když vše ostatní souhlasilo.

Až jsem začal pochybovat o sobě, pak se to zjevilo.
c2 není prostor, ale časoprostor.
To je šifra.

Aby identifikoval časoprostor, použil c2.
Pro vyjádření prostoru použil c = rychlost světla, ale věděl, že světlo se šíří všemi směry a má být takto vnímáno, c je tedy ve skutečnosti c.c.c, neboli c3.
Vyjádřit pak všeobecný čas je pomocí t nemožné, musel stanovit konec času nekonečného Vesmíru.
Tehdy jsem si uvědomil, že má teorie stanovuje tento čas naplněním 3x3 úrovně, to je devět zákonitých čísel desítkové soustavy (vysvětleno ve Filosofii Vesmíru). Vše je určeno časem naplnění 3x3 úrovní. To platí pro cestu od jedinečnosti k jedinečnosti.
Vesmír je svému zákonu sám podřízen, tedy i jeho čas je určen 32.
Od Velkého třesku k novému Velkému třesku uplyne 9 časoprostorových jednotek. 0 je pak transformační posun, podle současného vnímání, kvalitativní skok.
Proto logicky časoprostor určil jako c2.

Tím vám matematiků zašifroval vlastně zprávu, že můžete vypočítat nejen veškerou energii Vesmíru, ale i jeho hmotnost. Vám to naplní ambice, pro nás ostatní je to zcela bezvýznamná informace, neboť čas se stává v duchu této teorie relativním.

2.šifra - poznání
Důkaz existence Boha, universální inteligence.

Dosadíme do rovnice:
E = Bůh, veškerá energie Vesmíru.
m= veškerá hmota Vesmíru.
C2= časoprostor.

Dále už je to jen potvrzení, nejen existence Boha, ale i filosofie Vesmíru.

E = m . c2

Bůh je veškerá hmota ve Vesmíru organizovaná v časoprostoru.

m = E / c2

Rozptýlím-li,
Boha v časoprostoru, vznikne hmotný Vesmír. Jinými slovy zhmotním Boha, nebo jak říká filosofie Vesmíru, se při Velkém třesku rozpadne a začne se opět skládat.

c2= E / m

Časoprostor je rozptýlený Bůh ve hmotě. Jinými slovy časoprostor vzniká v okamžiku, kdy se zhmotní Bůh tím, že se rozpadne.

Toto vše jsem již dříve popsal ve své filosofii Vesmíru, dnes jsem to uviděl v Einsteinově rovnici.

3.šifra - pochopení
Relativita relativního.
Aby se tato rovnice stala všeobecně platná, musí v duchu universálního zákona být nadřazena jen sama sobě. Jinými slovy, má li buňka vytvořit fungující organismus, musí pro něj platit stejné zákony jako pro buňku. Ještě jinak, základní funkce buňky jsou i základními funkcemi nového organismu.
Všeobecná platnost Einsteinovy teorie relativity je, že je relativní i vůči sobě.

V čem je její vnitřní relativita?

Einstein složitými matematickými výpočty došel k jednoduchému všeobecně platnému vyjádření Vesmíru v podobě trojelementární rovnice.
Relativita hledání.

V daném časoprostoru, kdy ji objevil, nemohl ji předat jako všeobecně platící pro veškeré dění ve Vesmíru, tedy i v lidské společnosti. Když si uvědomíme, kdo byl, kdy a kde žil.
Popření nadřazenosti, popření tajemna, popření strachu. Nepřijatelné.
Obrátil pozornost k hmotnému Vesmíru, k složitosti, nepostižitelnosti.
Ukázal jen druhé póly.
Boha ukázal jen jako hmotu, jednoduchost jen jako složitost, strach jen jako nevědomost.
Relativita poznání.

V okamžiku kdy ji předal světu už i chápal, pochopil vlastní relativitu relativního. Jeho teorie, jeho vzorec je pravdivý, je fungující, jen v daném čase a prostoru prakticky nepřijatelný. Jednoduchost se stala nepochopitelnou, otevřenost se stala největším tajemstvím, to z čeho daný systém má mít největší strach je pro něj nepochopitelné.
Pochopil, že až nastoupí relativní časoprostor, bude přijata jeho teorie, jako všeobecně platící.
Relativita pochopení.

Naplnili jsem tři úrovně, uzavřeli jsme kruh, postoupili jsme od jedinečnosti k jedinečnosti, přijali jsme Einsteinovu šifru.

Jestliže jsem na počátku své "Filosofie Vesmíru 1, 2, 3." uvedl, že monáda je vzorec překreslený do roviny, magnet jeho funkcí a Bible manuál, musím dnes doplnit, že Einsteinova rovnice je jeho matematickým vyjádřením.

Svou teorii představuji jako Jedinečnost, dipolaritu a trojelementárnost. Výsledkem je, vně a uvnitř na třech úrovních, existence universálního principu.

Jedinečnost = E,
veškerý energetický potenciál Vesmíru.

Dipolarita = m, hmota a energie ve dvou neodlučitelných podobách, v neustále proměně polarity. Hmota se mění v energii a energie v hmotu.

Trojelementárnost = c2, hmota a energie stvoří třetí element, časoprostor, realizují se v časoprostoru.

Realizují se, organizují se třikrát na třech úrovních, podle universálního zákona. Co platí uvnitř, funguje i vně. Jiná volba není možná. Tím je podmíněná existence.

Na konci je výsledek opět nová Jedinečnost = E, veškerý energetický potenciál, universální inteligence, universální zákon, Bůh. Nekonečnost této existence je zajištěna konečností, naplnění na 3x3 úrovních, a jejích neustálým opakováním.


P.S. Jestliže vás to oslovilo, předejte dalším, jestliže je to pro vás výplod blázna, předejte x2krát, aby se tito blázni "nezmocnili" vašeho světa.

PAMATUJTE, INTERNET JE TECHNICKÁ REALIZACE BUDOUCÍHO KOLEKTIVNÍHO VĚDOMÍ.

Filosofie strachu

16. srpna 2010 v 21:42 | selsky filosof |  Moje bláznovství
Již napsané. Čtěte - Moje III. kniha - Cesta zla je pro mne nepřijatelná - Kapitola 3. - Strach
sf.

Svět naruby 9 - Pokrok

15. srpna 2010 v 23:15 | selsky filosof |  Moje V. kniha - Svět naruby
Pokrok.

Několikráte jsem již ve svých úvahách na pojem"pokrok" narazil. Především, když jsme hovořili o zákonu energie. Zkusíme se tedy podívat na to, čím se člověk nejvíce pyšní, co považuje za svůj největší úspěch, za obrovské množství technologií a předkládá to jako vymoženosti. Nadřazuje se nad vše, alespoň na této planetě, samolibě tvrdí, že tohle dokázal jen kulturní člověk.
Vnímaví vědí, a s ostatními nebudeme polemizovat o jednotlivostech, které podle nich dokázal jen člověk. Víme, že všechny objevy jsou jen technické, nedokonalé napodobeniny toho, co v přírodě již dávno funguje. Současná vědecko-technická revoluce vytváří dojem "že poručíme větru dešti", však její zásahy do přírody se vracejí jako bumerang. Kde jsou doby, kdy se lidé modlili, aby přišly povodně a přinesly úrodné bahno, kde jsou doby, kdy lidé věděli, že sopečný popel přináší obrovské množství recyklovaných nenahraditelných prvků do půdy.

Co se vlastně stalo, že náš pokrok z nás dělá neschopné odolávat přírodním jevům?

Opět, ať chcete, nebo ne, musíte si přiznat, že za to může naše nadřazenost, která si myslela, že inteligence člověka je nad inteligenci přírody.
Naší předkové využívali své vědomosti, zkušenosti a objevy tak, že se snažili s přírodou spolupracovat, využívat její síly, nabídky a všeho co v nekonečné štědrosti poskytuje. Tyto vymoženosti sloužily všem.
Nadřazenost ovšem přinesla touhu přírodu ovládat, bojovat s ní, tak jak bojujeme mezi sebou. Tento princip, jak jsme již několikráte připomněli, je ve Vesmíru nepřijatelný. Proto dnes sklízíme úrodu katastrof, za něž jsme přímo odpovědni. Jsme nepoučitelní, dál budujeme sídla v záplavových oblastech, místo toho, abychom je využili k produkci.
Bahno, které přichází plné, již námi vyčerpaných stopových prvků, je našim nepřítelem.
Stále budujeme honosné stavby a myslíme si, že odolají otřesům.
Nezabijí zemětřesení, zabíjejí naše stavby.
Tak bychom mohli pokračovat dále.

Ještě hloupější chování je typické pro energetickou nerovnováhu v samotné lidské společnosti. To co považujeme za své super objevy, super technologie se stane zákonitě záhubou této civilizace. Nemyslím nyní katastrofickou vizi nějaké války, ale energetický kolaps.


Co to znamená?


Stejně jako v boji s přírodou jsme narušili rovnováhu, tak i uvnitř vlastní společnosti se projevila nadřazenost. To co nazýváme pokrok, přestalo sloužit všem. Zůstalo v majetku vyvolených jedinců. Čím rychlejší obrátky pokrok nabírá, tím méně lidem slouží, vzniká stále větší rozdíl mezi počtem lidí, kteří ho mohou využívat a počtem lidí, kteří ho dotují svou energii. Tento proces z hlediska základních fyzikálních zákonů není možný a každý fyzik vám potvrdí, že musí dojít ke zhroucení. Neumíme hospodařit s nabízenou energií, přemisťujeme ji v čase a prostoru a vytváříme iluzi vyspělé civilizace. To co se v daném čase a prostoru jeví jako pokrok, je ve skutečnosti kradení energie z jiného prostoru. Pro zaslepené vlastní nadřazenosti nepřijatelné.

Planeta nám nabízí nekonečné množství rozmanitých prostorů, moderně ekosystému. Tyto prostory s rovnoměrným vývojem civilizace vytvářely vždy rovnováhu mezi nabízeným a přijímaným. Pralesní lidé, severoameričtí indiáni a zatím částečně odolávající mongolští pastevci. Západní civilizace s potřebou neustále dotace energie začala tyto prostory dobývat ve jménu pokroku, odčerpávala energetické zdroje dotované energii levné pracovní síly a tím způsobila obrovskou nerovnováhu v daném prostoru (obrovské množství hladovějících, obrovské množství žijících v chudobě). V žádném z těchto prostorů taková situace nebyla před příchodem naší tzv. vyspělé civilizace.
Toto je pokrok z pohledu západní civilizace.

Nyní se podíváme, jak tato situace byla nastartována v samotné západní civilizaci.

Vzpomínám si na školní léta, jak jsme se učili o pokroku, jak byl odmítán, jak první dělníci rozbíjeli stroje jako své nepřátele a stavěli se proti pokroku. Když se dnes podívám na tuto situaci, musím přiznat, že měli pravdu a rozuměli energetickým zákonům více, než všichni fyzici dohromady.

Proč?

Nový stroj, přinesl ulehčení práce, zvedl produktivitu práce, ušetřil podnikateli za mzdu pro nadbytečné dělníky. Jeví se to logické.
Z hlediska energie absolutní nesmysl, to je víc než "perpetum mobile", neboť podle této logiky by stroj musel z ničeho dokonce energii vytvářet.

Co tedy daný stroj vykonal?
Vše přesunul do jiného časoprostoru, někdo musel ten stroj navrhnout, někdo vyrobit, někdo musel získat suroviny, někdo musel dodat energii. Ten někdo, je ale mimo továrnu, v jiné oblasti, v jiném prostoru. Jiný dělník dostal práci, jiný dělník těžce pracoval v dobývání. To všechno, co přineslo pokrok, se přesunulo na jiné místo. Když západní civilizace spotřebovala všechny své prostory, aby nezanikla, zákonitě expandovala do nových oblastí, kde opět mohla čerpat energii a vydávat jí za pokrok. Globalizace není fenomén, proti kterému je nutno bojovat, ale naopak jí urychlit, neboť sama se tane pohřebištěm tzv. pokroku. Spotřebujeme všechny prostory na planetě a nastane energetický kolaps, už nebude mít kdo tuto energii dotovat.

Právem si nyní řeknete, ale tím by se zastavil vývoj, žili bychom na úrovni doby kamenné.
To je zásadní omyl, který živí nadřazenost.
Vývoj by pokračoval. Určitě pomalejším tempem, ale o to více rovnoměrně ku prospěchu všem. Organismy se rovněž vyvíjejí, ale v souladu se zákony přírody, zdokonaluje se z našeho pohledu organizace. Z buňky vznikl mnohobuněčný organismus, ale na stejném principu, jak pracuje buňka.
Každá buňka je stejně důležitá a nepostradatelná pro novou organizaci, žádná nadřazenost.

Jak poznat, který objev a který stroj je známkou lepší organizace a který jen přesouvá energii do jiného časoprostoru?

Z energetického hlediska je to jednoduché, pro naše vnímání však obtížné.

Pokusím se poprvé:
Mám deset dělníků, každý udělá deset výrobků, mám-li jim skutečně ulehčit práci, dám každému nový stroj. Dělník udělá deset výrobků, nemusí se tolik dřít, ušetřil jsem mu skutečné práci, jeho energii. Jenže, tak to nefunguje, musí se zvednout produktivita práce, aby se stroj vyplatil. Rozumíte, vyplatil, aby se zaplatila energie do něj vložená. Tedy neušetřil jsem žádnou energii dělníka, musí vyrobit více výrobku, aby zaplatil jinému dělníkovi za to, že mu vyrobil stroj. Přesunul jsem tuto energii na jiné místo. To je nerovnováha. Produktivita práce je ekonomický nástroj a celá ekonomie je pavěda. Je postavena na neexistujících zákonech. Je v rozporu s přírodními zákony.

Pokusím se podruhé:
Jako zemědělec, ostatně sedlák, skutečný sedlák věděl a uměl rozlišit vynález, který ulehčuje a který krade energii. Počátek je tam, kde byla nerovnováha, množství vynaložené práce, neodpovídalo produkci. Tady začíná skutečný pokrok. Motyka, pluh skutečně ulehčily práci a ušetřili energii, člověk začal na daném prostoru vyrovnávat energii. Šetřil si práci a vkládal ji do vyprodukovaných potravin. Vynález sloužil jen jemu, a každému jinému stejně. Doposud vše v pořádku.
Překročení energetické rovnováhy nastalo ve chvíli, kdy si pořídil traktor, na jehož provoz musel vydělat, aby se zaplatil. Ve chvíli, kdy již nestačila jeho farma, musel přikoupit pozemky, nebo se nechat najímat. Traktor začal krást energii od jiného zemědělce. Čím jsou traktory výkonnější, tím se stávají nástroji produktivity, nešetří energii, ale přemisťují do jiného časoprostoru, stejně jako stroje. Traktor má-li ušetřit energii, musí sloužit jen jednomu zemědělci. Může sloužit i jinému v podobě společného vlastnictví, ale musí být zachována rovnováha, nikdo na něm nemůže vydělávat.
Jiný pohled na energetickou nerovnováhu:
Zemědělec na počátku minulého století pracoval s mechanickými stroji poháněnými koňskou silou. Vyprodukoval 15 až 20q obilí z hektaru, řeknete nízká produktivita práce. Spotřeboval však 5 až 7% cizí energie. Současný zemědělec vyprodukuje až 80q obilí, to je 4x více, ale jeho spotřeba energie je více než desetinásobná. Aby to fungovalo z energetického hlediska, musí být dotována z jiného časoprostoru. U nás se dokonce nemohou uživit už bez dotací z našeho časoprostoru. My je dotujeme a sami se dotujeme z jiných částí země.
Budete namítat, že se už ale tak nenadře. Jako sedlák vám řeknu, že raději budu ručně hrabat seno na louce, na čerstvém vzduchu, na slunci, než kopat uhlí bez světla, bez čistého vzduchu, nebo pracovat u vrtu v nebezpečném smradlavém prostředí se stejnou dřinou. Stále jsou místa, kde lidé těžce dřou, vydávají nejvíce energie a jsou nejhůře placeni. Tím dotují naší tzv. lehkou práci.

Práce podléhá zákonu nadřazenosti, je hodnocena nikoliv podle vydané energie, ale tzv. důležitosti. Toto je zásadní porušení energetického zákona a způsobí energetický kolaps.

Vše co slouží každému jedinci, slouží zároveň celé společnosti, to je skutečný pokrok. My však vydáváme za pokrok jen symboly nadřazenosti.
Natřete svou střechu zlatou barvou, ale nemáte na nakrmení vlastních dětí, to je symbol nadřazenosti.
Létáte na Měsíc a neumíte uživit vlastní obyvatelstvo, to je symbol nadřazenosti.
Až každý z nás bude moci letět kdykoliv na Měsíc, pak to bude pokrok.
Energetická rovnováha.
Zatím:
To je svět naruby.

Svět naruby 8 - Rasismus

15. srpna 2010 v 13:41 | selsky filosof |  Moje V. kniha - Svět naruby
Rasismus

Jev, který, ať vám kdo chce, co chce, říká, byl v Čechách před dvaceti lety spíše exotický pojem. Pojem spojovaný s historii a cizími kraji. Jiné národy, národnosti a hlavně rasy, je pravda, byly v naších zemích spíše vzácností, působily však exoticky.
Vyvolávaly více zájem, než fobie.

Co se stalo, že najednou Češi mají takové rasistické cítění a stává se součástí naší společnosti? Obhájci lidských práv budou tvrdit, že je to důkaz svobody, bez morálních zábran.
Nesmysl!!!

Abychom pochopili, musíme se podívat do historie a na podstatu rasismu.

Rasizmus je nástroj nadřazenosti, který v daném čase a prostoru umožňuje popírání desatera a všech přírodních zákonů. Tento nástroj v průběhu dějin získal mnoho podob a je různě pojmenováván. Jeho podstata je vždy stejná, potřeba nadřazenosti. A tak máme různé-ismy, nacionalismus, šovinismus, fašismus, komunismus, sionismus…atd.

Na počátku všeho stála náboženství, příslušnost k jiné víře ospravedlňovala porušování desatera, kradení majetku, kradení půdy, kradení země, zabíjení apod. Pak všeobecně společnost začala cítit rozpor mezi učením a realitou. Tedy bylo nutno hledat jiné rozdíly. Nadřazenost našla řešení v tom, že již nezabíjíme člověka, ale něco nižšího, co ještě není úplný člověk. Divocha, indiána, negra, jinou barvu pleti, jinou rasu. To bylo zase pro určitou dobu historie přijatelné. Jednotný původ všech lidských ras se stal opět všeobecně přijímaný a tak se začaly živit rozdíly, (pocit nespravedlnosti).
Rozdíly bylo nutno dostat do všeobecného podvědomí a na tomto základě je znovu přiřadit nějakému ismu. Ti mají půdu, ti mají zemi, ti mají suroviny, ti mají zbraně, ti nás ohrožují. Na základě takového to rozdílu je snadné pak nalepení nálepky národa, rasy. Podstatou dnešního rasismu už není rozdíl rasy jako takové, ale vytvoření dojmu rozdílu.


To je podstata i rasismu v Čechách, ale i jinde na světě. I všech ostatních ismů.

Jak takovýto rozdíl dostat do podvědomí společnosti?

Tady se zcela jasně uplatňuje pohled naruby.
Svoboda této země zbavila povinnosti pracovat, odlišnost Rómů tuto svobodu přijala jako dar, neuvědomili si, že čas je postaví na druhou stranu společnosti.
Ochránci lidských práv pak tuto odlišnost začali podporovat a zvýrazňovat různými speciálními zákony především v oblasti sociálního zajištění, dále umožnili vznik soustředěných komunit a tím ještě více zdůraznit rozdíly.
Být Rómem je vzhledem k zákonu výhodné. Tento rozdíl, je pak pomaloučku implantován do podvědomí společnosti, tu a tam podpořen nějakou, informaci i dezinformaci o výhodách romských spoluobčanů.
Rómové jsou stále více již setrvačnosti tlačeni k porušování základních zákonů, získávají výhody a to je rozdíl, který již ostatní společnost nechce akceptovat.
Vytváří se nálepka Róma, jako všeobecně platící, a ti, co jsou výjimkou, na to nejvíce doplácejí. V časoprostoru, pak takovýto jev získá většinovou převahu a rasismus i jiný ismus se projeví ve své kráse. Z historie známe mnoho takovýchto situací.

Za rasistické cítění obyvatelstva nejsou odpovědni rasisté, ale naopak ti, jež je, jakoby hájí, zastupují, ochraňují apod. Rovněž všechny zákony zvýhodňující toto etnikum, jsou silně rasistické. Jsou tvůrci rozdílu.

Rasisté by neměli žádnou šanci u průměrné populace obyvatel, kdyby zákony platily bez rozdílu.
Ano, pravděpodobně by nejvíce "trpěli " Rómové, díky své mentalitě. Byli by více nezaměstnaní, ale tato skutečnost by vedla více méně k lítosti, všeobecně občanské touze - pomoci .


Byli by na stejné lodi, ale vítr, který nás v podobě komerční společnosti bičuje, by hůře snášeli.
To není důvod k rasismu, ale k lítosti, touze pomoci.

Jak z toho ven?

Jednoduché, a proto nejhůře přijatelné.
Rómové - si musí uvědomit, že ti, co tzv. hájí jejích práva, hájí práva jen těch nepřizpůsobivých, těch, jež stojí na okraji společnosti, a to neprospívá všem Rómům, ale buduje všeobecnou nesnášenlivost. Musí si uvědomit, že jsou spolu odpovědni za svůj osud. Musí si odpovědět na mnoho otázek, ale především:
Proč si lidé raději najímají Ukrajince, než Rómy?
Proč jsou obavy si pozvat na výpomoc Róma?
Proč jejich životní prostředí je tak odlišné od ostatních?
Apod.
Společnost - si musí uvědomit, že ten kdo hájí lidská práva, nemůže být rasista a zvýhodňovat kohokoliv na základě barvy kůže, etnika. Tito lidé musejí být stejně odhaleni, jako otevření rasisté.
Ostatní společnost pak má vyhledávat společné a ne rozdílné.

Pro ostatní národy a rasy na našem území platí totéž. Přicházející do této země si musí uvědomit, že pokud chtějí zde žít, musí ctít zákony země, kterou si zvolili. Nemohou bránit svým, aby se začlenili, aby se smísili, aby zde žili život dle našich zákonů.
My naopak nemáme právo vnucovat své zákony na jiném území, jiné země, jiného národa.
To je však již otázka jiná.
To je svět naruby.



Slovo nakonec k cestě zla.

10. srpna 2010 v 23:37 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Slovo na konec.

Na začátku jsem vám sliboval pohádku, nevím, jak jste přijali.

Já jsem stejný jako vy, jsem stejný strašpytel. Jen jedinečnost každého z nás se projevuje jedinečnosti strachu, čeho se bojím já, nemusíte se bát vy a naopak. Princip však zůstává stejný.
Měl jsem jen potřebu si utřídit své zkušenosti, své vědomosti, abych lépe odolával. Cítil jsem, že mohu i jiným poskytnout nějaké odpovědi, přestal jsem se alespoň v tomto bodě bát. Jdu stejnou cestou jako vy, jen jsem si vytvořil vlastní návod. Poslouží-li i vám, ubude i z mého strachu.

Výsledkem, že to funguje u mne, je, že vám předám ještě několik dalších informací,

které jsou již jen bláznovstvím.

Několik myšlenek vztahujících se k budoucnosti, nejsem jasnovidec, přesto některé dřívější představy se nakonec projevily.

Pavěda zvané "ekonomie" bude odhalena. Nerespektuje žádné základní fyzikální zákony a její fungování je možné jen díky parazitickému čerpání energie z jiného časoprostoru.

Východní a západní medicína se spojí a s programovou genetikou. Na principu Mendlových zákonů se bude starat o lidskou populaci. Současná medicína a genetika jdou proti přírodě, to se obrátí.

Současné energetické zdroje nám byly dány zákonitě, Země potřebovala ulehčit od obrovského množství nahromaděné sluneční energie. Měly však sloužit všem, princip nadřazenosti je zneužil k ovládání lidstva. Jejich recyklace do podoby postupně se uvolňující energie se stala nebezpečná. Narušili jsme rovnováhu života. Ne jejím nadměrným využíváním, ale narušením rovnováhy producentů - zelených organismů. Příčina není ve spalování, ale v likvidaci obrovského množství zelených organismů. Toto je zásadní omyl současných tzv. zelených. Kdyby zůstaly pralesy a lesy v původní podobě, k této nerovnováze nikdy nedošlo. Všechny současné jevy jsou způsobeny jediným faktorem, a to je likvidace termoregulačního pásu tropických deštných lesů.
Tyto lesy pohlcovaly obrovské množství slunečního tepla a postupně ho uvolňovaly. To není žádna věda, to je fakt, který pozorujete v teplém pásu. Rozdíl mezi teplotami na poušti a v pralese.
Toto dnes neregulované teplo se může projevit, jak oteplením, tak zaledněním.
Alespoň na tom se vědci dnes shodují.

Aby současné zdroje energie ztratily schopnost ovládání, objeví se další, přístupné všem, bez energetické dotace. Současné musíte nějakým způsobem dobývat, dotovat energii a díky této dotované energii jste ovládáni. Ty budoucí budou pracovat samy od sebe, nebudete na ničem závislí. Žádné "perpetum mobile", pouze energie stále přicházející, energie Země.
Nemusíte je nikde hledat, jsou tady od počátku existence planety.
Díváme se na ně, jako jsme se dívali na Měsíc a Slunce a přesto nám tisíce let trvalo, než jsme viděli kolo.

Nejdříve znovuobjevíme energii lidského těla, která, se díky tzv. pokroku ztratila, byla přesunuta v prostoru. Uvědomíme si, že dobývání, přeprava, zpracování, přeměna vyžaduje lidskou energii. Když tuto energii věnujeme přímo do výroby energie, stane se dostupná všem a na všech bude závislá, nebude možné ji ovládat.
Ano vzniknou první "antropoelektrárny", lidé místo kopání uhlí a podobných činností budou prostě "šlapat na kole a vyrábět elektřinu". Ještě se při této činnosti možná vzdělávat, nebo bavit.
Současné milióny nezaměstnaných, by mohli již dnes v každé vesnici, v každé osadě, každé továrně vyrábět energii přímo, ovšem, co by na to řekl Čez, naftoví magnáti ? Čím více nezaměstnaných, tím více energie.
Zatím nepřijatelné.

Gravitace, obrovská síla, položte si kilové závaží na nohu, stále působí, nikdy nepoleví. Je otázkou času, kdy se probudí ztracení objevitelé jednoduchých principů, objevitelé, kteří tuto sílu jednoduchým principem přemění.
Žádné vědecké týmy, žádné výzkumné ústavy.
Někdo z vás.

Magnetický motor, zatím testován a konstruován ve vědeckých ústavech, možná, že už existuje, je tajen, je nepřijatelný. Příliš jednoduchý. Dám vám návod, snad někdo v dílničce to zvládne. Přijměte filosofii Vesmíru, snažte se ji pochopit. Podívejte se na monádu, to je model "rotoru"?
Opět někdo z vás.

Teslova metoda proměny radiových vln, vždyť jsou všude. Je-li to vaše parketa, přemýšlejte v duchu filosofie Vesmíru a objevíte to znovu, internet nedovolí, aby to zmizelo z povrchu světa.
Opět někdo z vás.

Já jsem tafy, abych vám pomohl s filosofií Vesmíru, ptejte se, i když se zdá, že to nesouvisí. Věřte, vše souvisí se vším a vše pracuje na stejném principu. Nic není ničemu nadřazeno. Ani lidé, ani organismy, ani zákony, ani jednotlivé jevy.
Pro vaše auto, váš počítač platí stejné přírodní zákony.
Ty lidské samozřejmě ne.

I poslední strach musí ven.
Když ho vypustím, zmizí, zbavím se ho.
Představte si, že přímo v Evropě super geniální vědci a podle zákonitosti Vesmíru víme, že super geniální jsou na konci své cesty. Začínají nový okruh, jako super hlupáci, postavili zařízení, v němž chtějí urychlit částice, jako na počátku " Velkého třesku". Pokud už trochu chápete, tak selský rozum postačí, abyste pochopili, že jedna jediná částice této rychlosti nerozbije atom, ale jeho základní kameny a uvolněná energie už je ničím nespoutaná. Zde se může odehrát konec Vesmíru, který se zhroutí. To není rozbití atomu uranu, to je rozbití částice a ty budou všude kolem ve všech atomech celého zařízení, celé Země, celého Vesmíru.
Princip je stejný, jako když píchnete do mýdlové bubliny a ona praskne, zhroutí se.
To je varování všech proroctví.
(Řešení ve varování 2012)

Kapitola 10. - Opakování.

10. srpna 2010 v 23:32 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Opakování.

Zlo - představuje v této malé knížečce vše, co ve vašem nitru vyvolává nepříjemné pocity a plodí strach.
Strach - je minulost, nebo budoucnost prožívána v současnosti. Jeho jedinou příčinou je vaše nevědomost. Je jen a jen vaším prožitkem.
Z minulosti jsou to špatné zkušenosti, pokud vědomě nenajdeme příčiny špatných prožitků, pak se bojíme.
Z budoucnosti přichází v podobě opět nevědomosti očekávaného.
Je dipolární, pól, který nás chrání "pud sebezáchovy", pól, který nás omezuje a umožňuje naší podřízenost a ovládání.
Zbavit se strachu, znamená zbavit se své podřízenosti.
Podřízenost zrušíme, uvědomíme-li si svou jedinečnost, své božství.
Zbavíme-li se podřízenosti, ztratíme potřebu nadřazenosti, zlo zmizí.
Strach je jedinou příčinou veškerého zla, které jen prožíváme.
Zlo je cesta proti směru organizujícího se Vesmíru. Vždy nás v kruhu dovede na počátek, abychom díky vědomí se vydali souhlasným směrem s Vesmírem. Na to máme nekonečné množství opakování.
Zlo je jen v určitém čase na určitém místě v prostoru, a pokud naše vědomí ví, pak se s ním nikdy nesetkáme.
Vše ostatní je jen výplodem nevědomé lidské fantasie, Ďáblem a peklem počínaje a koncem světa konče.
Konec Vesmíru nastane, až se zcela zorganizuje, pak to bude nový začátek, nového Vesmíru. Pokud nastane konec naší Země, pak nemůžete zmizet, vaše organizace se jen transformuje.
Stejně, jako atom uhlíku v uhlí nezmizí, když shoří, ale transformuje se do podoby oxidu uhličitého. Stejný atom v jiné organizaci.

Až vědomě uvěříte, že nejste ani tomuto atomu nadřazeni, pak pochopíte, že universální zákon Vesmíru platí pro všechny jeho části. Tedy i pro vás.

Kapitola 9. - Má vizualizace a práce s egem

9. srpna 2010 v 2:51 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Má vizualizace a práce s egem.

Již jste poznali, že má vizualizace jednotlivých jevů je vždy spojena s monádou, magnetem, krychlí a zrcadlem.

Dnes použijeme opět krychli.
Vaše ego je krychlí.
Co dělá mozek?
Přijímá informace a nabaluje množství materiálu na svůj povrch, některé pouští dovnitř, některé drží na povrchu, neboť ještě neví co s nimi, některé se drží jako špína, ať chceme nebo ne, zkrátka jsme se umazali. Špíny v průběhu života zákonitě přibývá, krychlička je nejen špinavá, ale už nemá díky nánosu pravidelný tvar.
Krychle božství je velká, krásná čistá, leskne se čistotou, ne zlatem, diamanty smaragdy apod.
Září tím nejčistším světlem, tím největším leskem.
A ejhle, náhle spatříte v krychli božství malý kaz, jedna krychlička, z nichž je poskládána, tam chybí je tam otvor, místo, ne díra jako po výbuchu, krásné čisté místečko malé krychličky vaší velikosti.
Čeká na vás, na poslední díl co mu schází do konečné dokonalosti.
Co musíte udělat?
Logické, začít čistit tu svou, své ego. Přijmout z vnějšku vše co je nutné, abyste dosáhli správné velikosti, malá by vypadla, velká by se nevešla. Všechno co přijmete z vnějšku, musíte pevně zabudovat do svých struktur, jinak byste se rozpadli a poslední úkol je očistit své vnější plochy, vyleštit je, jak říkala moje babička, když jsem leštil mosazné kliky, "pořádně vycídit". Toto zářící naleštěné ego samo pak vklouzne do připraveného otvoru a nikdo nepozná, že tam byl malý kaz. To je váš úkol, to je vaše poslání. Stát se svým malým božstvím součástí toho velkého božství.
Snad tato vizualizace vám trochu pomůže. Když si nebudete vědět rady s rozhodnutím, představa vaší krychličky vám pomůže, nehledejte složitosti.
Co platí pro funkci krychličky, platí i pro vaše rozhodování.

Bez vás se nemůže naplnit Záměr, bez vás nebude Bůh nikdy dokonalý, je však trpělivý a čeká, až to pochopíte.

Než opustíme tuto představu, podíváme se na východní mystiky a zkusíme pochopit rozdíl mezi Kristem a Buddhou.
Až s téměř obraznou přesností popisují, že když se zbavíte svého ega, pak se rozpustí, rozplyne, stanete se součástí všehomíru, universa, nastane nirvána, stav věčné blaženosti, stanete se bohy. Podívejme se nyní na Buddhové ego v podobě krychle.
Buddha stál na nejvyšším společenském žebříčku vnějšího světa, jeho vnější ego dosáhlo absolutního uspokojení, mohl rozhodovat o životě a smrti, mohl uspokojovat všechny své emoce, už nemohl dosáhnout ničeho víc ve vnějším světě, mohl všechno. Tehdy si uvědomil své malé vnitřní "já". Jeho vnitřní "já" bylo stále menší a menší, malé vnitřní "já" ve velké krychli vnějšího "já". Vidíte tu malou krychličku v té velké?
Proč se malé " já" nevyrovnávalo v růstu, když uspokojoval své potřeby?
Vždyť je to ego pocit uspokojení, ale Buddha byl na konci cesty nejméně spokojen ve svém celém dosavadním životě?
Mohl vše a už ho nic nečekalo, jen prázdnota.
Ta prázdnota je zákonitá a logická, ego je duše a duše je program a program jde v souladu se Záměrem. To co uspokojovalo Buddhu, uspokojovalo jen jeho, nemohlo se to stát součástí universálního programu, neboť to fungovalo jen v jeho čase a prostoru a nebylo to všeobecně platné. Jeho program byl programem nadřazenosti jedince nad ostatní, nikoliv sounáležitosti. Nemohou být všichni vládci s neomezenou vládou, chápete, to nejde. Takovýto program se nemohl stát součástí jeho vnitřního programu, jeho ega, jeho duše. Programová krychlička zůstala malá.

Co udělal Buddha dále?
Vzdal se všech těchto vymožeností vládce a šel mezi lidi. Vypustil ten prázdný prostor, velká krychle splaskla a dostal se na hranice velkého a malého ega, byl na počátku, jako každý z nás. Můžeme si představit, že tím jak se vypravil dovnitř, ke svému vnitřnímu já, tím, že měl tak propastný rozdíl mezi vnějším a vnitřním "já", nabral obrovskou rychlost a pokračoval stále směrem ke svému vnitřnímu "já". Mohli bychom klidně říci, že to neubrzdil a vydal se do vnitřku své malé krychličky, svého malého "já".
Odešel od lidí, vzdal se absolutně vnějšího světa, přestal žít, rozplynul se.
Co se stalo s jeho krychličkou malého vnitřního "já"?
Když se dostal na hranici svých stran, tak zmizel, praskl vnější obal. Malá krychlička se rozpadla na ještě menší krychličky, ty, jež již skládaly jeho, jeho program. Jako, když by se rozpadla genetická informace a začala se skládat znova. Malé krychličky Buddhova programu se staly součástí menších organizací a začaly se znovu organizovat. Je to příklad cesty v čase do minulosti. Šel opačným směrem. Od konce dorazil k svému začátku. My víme, že směr ve Vesmíru je od začátku ke konci - novému začátku, nové organizaci. Na kružnici je to opět cesta opačným směrem, od konce dojdu do stejného místa.
Buddha ve svém životě vyšel směrem zla, když pochopil, změnil směr, vracel se cestou dobra po stejné kružnici, nevyužil spojnice monády a došel tam, odkud vyšel, než přišel na tento svět.
Buddhismus je náboženství na cestě dobra, je cestou zbavení se vnějšího života, je cestou bez života. Záměr nemá jen směr, ale také potřebu skládat stále větší a větší krychličky, Bůh se chce poskládat, to je život, to je cesta po spirále časoprostoru. Že buddhismus je cesta dovnitř nám dokazuje, že není nikdy spojováno se zlem, nebyl šířen násilím.
Je to však cesta meditací, cesta rozpadu, cesta návratu na počátek.

Život Krista je jiný, určitě již nyní to vnímáte.
Byl to pastevec, narodil se a vyrůstal na opačném konci společenského žebříčku. Od narození byl těsně spojen s životem a jeho zákonitostmi. Byl velmi vnímavý a viděl zákonitosti všude kolem sebe, stal se znalcem především života a tyto znalosti ho dovedly až k jeho filosofii. Jeho vnější ego nevyrazilo, prudce dopředu, bylo brzděno úctou k životu, životem v duchu desatera. Jeho vnější ego mohlo tedy předávat prožívaný program vnitřnímu egu. Jeho krychlička rostla souměrně, vnější ego se naplňovalo prožitým životem, vnitřní budovalo pevné struktury. Naplnil rovněž všechny své potřeby, jeho krychlička mohla zapadnout do větší, naplnil své božství. Šel s námi kus cesty a ukázal jak jít. Došel na konec, ale na rozdíl od Buddhy se nerozplynul, ukázal vám i konec, ukázal vám konec, který je pro vás krutý, on věděl, že není, zůstal klidný. Předal vám ještě jednu informaci. Jeho tělo se nerozptýlilo, jeho tělo zmizelo a byl znovu spatřen. Miloval život natolik, že se mu nedal vzít, předal vše, co mohl, předal vše, co potřebujete vědět, naplnil absolutně své ego a začal žít svůj život.

Žít v Kristu, neznamená modlit se, klanět se, ponižovat se, nadřazovat se.
Žít v Kristu znamená ztotožnit se s jeho životem, žít jako Kristus.
(Více snad v Knize Věřící - nevěřící
a Nevěřící - věřící.)


Kapitola 8. - Nezbavujte se svého ega.

9. srpna 2010 v 2:39 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Nezbavujte se svého ega.

Cítím potřebu přidat i tuto radu, proto tak činím, abych vás zbavil zmatku, který je živnou půdou pro strach a ovládání, abych vám ukázal tu třetí možnost. Universální zákon říká, že musíte vždy napočítat do tří, abyste uzavřeli prostor, naplnili záměr, dokončili cestu.

Jede bod, druhý bod, třetí bod = trojúhelník, uzavřený prostor.
Vyjít, jít, dojít do konce = dokončit cestu, být na počátku nové cesty.
Já, ty, my = společnost, nové Já.
Muž, žena, dítě = nový člověk.
Ano, ne, kompromis = přijatelné.
Atd.

Všeobecně přijímáme dvě filosofie:

Západní, která staví vše na egu a jeho prosazování.
Východní, která říká, že se musíme svého ega vzdát, abychom se osvobodili.
Zmatku, který z toho vzniká, jsem se nevyvaroval ani já, proto plně chápu, co se může odehrávat ve vaší mysli.
Připomeneme, že i ego je dipolární, vnější a vnitřní.
V západním světě se projevuje vnější ego, prosazujeme se v okolním světě, mnohdy za každou cenu, v nekonečném počtu podob.
Východní filosofie učí různými technikami soustředit se dovnitř sebe, zbavit se svého ega. V mém pohledu učí, zbavit se vnějšího ega a naplňuje vnitřní, neboť ego je v podstatě pocit uspokojení. Co jiného, než ego, žene tyto východní filosofy mnohdy k náročným technikám, často navíc zakrytých tajemným a určeným opět vyvoleným. Vnějšího ega se zbavují, aby uspokojili vnitřní.

Zkusme se nyní podívat na to, co je to vlastně ego?

Snad se shodneme na tom, že je to vnitřní pocit každého z nás, je nehmotné a je někde uvnitř nás.
Dál už budeme trochu filosofovat s pomocí logiky.
Podíváme se na dipolaritu našeho "někde uvnitř".
Když budeme polarizovat, víme, že máme mozek, ten přijímá všechny informace z vnějšího prostředí, zpracovává, hodnotí, hledá řešení, zkrátka přemýšlíme.
Umíme to umístit, víme, kde se to nachází, je to v hlavě.
Druhý pól rovněž vnímáme, je to naše srdce, jen již přesně nevíme co se vlastně v něm děje. Jeho fyzické funkce známe, pumpuje krev do těla, ale je tu ještě něco navíc. Cítíme to, ale neumíme si to zcela jasně představit. Emoce vznikají v mozku, ale jejich vnímání, prožívání se odehrává v srdci "je nám dobře u srdce, cítím to v srdci".
Umíme to umístit, víme, kde se to nachází, je to v srdci.
Srdce tyto emoce dál s krví přenáší do celého těla, čím jsou silnější, tím více se zmocňují našeho těla, až na konec je vnímáme v každé buňce. Zachvátí celé naše tělo.
(V knize Sexualita Vesmíru se dozvíte, že to je podstata toho, co nazýváme orgasmus.)
Srdce tyto pocity, ale rovněž předává i mozku a mozek opět podle své funkce se zachová a my přemýšlíme o tom, co prožíváme se vším všudy, s příčinami i následky prožitku, už jen přemýšlíme, už neprožíváme, to se děje v srdci.
Toto je podstata všech našich vnitřních rozporů, rozporů mezi srdcem a mozkem. Více nemohu na tomto místě přidat, neboť by to byla další kniha.
Kdybych teď skončil "mozek tvoří, srdce prožívá", tak už sami opět cítíte, že je ještě něco navíc.

Filosofie Vesmíru říká, že je třetí element, třetí úroveň.
Co je to, to navíc?
Nevíme, "kde to je", nevíme přesně, "co to je"?

Tušíte správně, je to duše.

Tři prvky:
Jedna = mozek.
Dvě = srdce.
Tři = duše.

Tři
úrovně:
1.úroveň - hledání - mozek přijímá informace
2.úroveň - poznání - srdce prožívá
3.úroveň - pochopení - duše zařazuje do svého programu, jako když na hmotné úrovni přibude gen.

Jestliže jste přišli na tento svět s genetickou výbavou pro hmotnou realizaci vašeho těla, pak také zákonitě zároveň s genetickou výbavou vašeho mentálního vědomí a tím je vaše duše.

Podléhá stejným genetickým zákonitostem, jako vaše tělesná schránka.
Duše tedy existuje a formou reinkarnací se vyvíjí stejně, jako se vyvíjí vaše tělo v průběhu generací.

Duše je tedy program, je to "overmind vašich buněk", který se rozrůstá, pokud srdce a mozek dosáhnou rovnováhy, tato informace se stane součástí vaší duše, vždy v daném prostoru a čase zaujmete určitý postoj, budete to vnímat stejně, budete spokojeni, budete " mít klid na duši". Rozvíjíte svou duši, je součástí Vesmíru, rozvíjí se stejně jako vše v něm.
Je to vaše osobnost se vším všudy.

Je to vaše já. Vaše jedinečnost.

Tady pronesu kacířskou větu:

"Je to vaše ego."
"Ego je vaše duše v čase a prostoru."
"Zbavit se ega znamená zbavit se duše."
"Nezbavujete se své duše."

Pohádkové "prodat duši Ďáblu" je prodat sebe samého celého, nejen tělo, ale i svůj program, své ego.

Opět nám z toho vyplývá jediný Záměr, dostat do rovnováhy mozek a srdce, vnější a vnitřní ego. Spojení s ostatními, souznění, stát se součástí nové struktury, ne vyšší, ale větší v čase a prostoru, stát se stavebním kamenem božství. Rozvinout svou duši, naplnit své ego.
Ne vzdávat se svého ega.

Kapitola 7. - Einstein, nebo Einsteinové?

6. srpna 2010 v 2:00 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Einstein, nebo Einsteinové.

Zbavit se nadřazenosti, znamená zbavit se podřízenosti. Tu máme všichni v sobě zakořeněnou díky výchově, různých náboženství, křesťanství. Jestliže se podřizujeme, musíme zákonitě vyrovnávat, tudíž se nadřazujeme. Každý máme míru nadřazenosti jinou, někdo se nadřazuje lidem, někdo zvířatům, někdo hmotě atd.

První přikázání říká: "Cti otce svého a matku svou."
Ctít, mít úctu, neznamená se podřizovat. Mít úctu ke každému člověku stejně. Církevní hierarchie přinesla nadřazenost do našeho života, popřela své učení o rovnosti a povýšila vyvolené jedince. Klaníte se a klaní se vám jiní. To je nadřazenost a podřízenost.
Jestliže se klaním papeži, musím se poklonit i žebrákovi na chrámových schodech, jen tak mohu popřít nadřazenost.

Občas mi je někdo představen způsobem, že už upozorňuje na výjimečnost představovaného, znáte to: "To je prezident, ředitel, zástupce významné firmy, známý umělec, vědec, operní zpěvačka, atd." Přímo vás vyzývá k pokloně. Na to jsem našel pravdivou odpověď.
Odpovídám: "Těší mně, R.G., chovatel koz." Říkám pravdu, já totiž kozy chovám a baví mně to.
Rozumíte, nestydím se za to, neponižuji se. Mám však úctu rovnou ke všemu ve Vesmíru.

Nikdy se za svou jedinečnost nestyďte, nikdy ji nepopírejte, nikdy se neponižujte, nikdy se neklanějte, když se klaníte, tak všem. Nikdo si nezaslouží větší ani menší úctu, než vy.

Tuto kapitolu jsem záměrně nazval po jedné "z nejvýznamnějších osobností" minulého století. I já jsem měl úctu a klaněl jsem se před jeho genialitou, tak jak jsem byl vychován. Život a poznávání "prostých lidí", křesťanské učení bez církve a především vnímání života a Vesmíru mi ukázalo genialitu Vesmíru a všech jeho částí.

Je- li geniální Vesmír, je geniální každá jeho část, je geniální každý člověk.

Přišli jsme na tento svět, abychom uplatnili svou genialitu, jak říkají jiní, splnili svůj úkol, své poslání. Pokud se nám to nepovede, máme nekonečné množství opakování v reinkarnacích. Všichni pochopíme, všichni půjdeme v souladu se záměrem Vesmíru. (Viz. předešlé kapitoly)

V čem byl a v čem nebyl Einstein geniální.

Jeho genialita spočívá v tom, že byl znalcem času a prostoru a dokázal to matematicky vyjádřit. Dokonce tak, že to zamotává hlavu i současným vědcům.

Kdo je po staletí dokonalý znalec času a prostoru, kdo tuto znalost uplatňuje v každodenním životě?
Divte se, ale je to obyčejný sedlák. Kdyby neznal zákonitosti času a prostoru, nevěděl by kdy a kde sázet, kdy sklízet, jak se o prostor dokonce starat, aby správně fungoval. Věděl, že vše je relativní vzhledem k faktoru počasí. Sedlák už před Einsteinem věděl, jak časoprostor funguje, Einstein ho jen převedl do matematické podoby.

Podobným sedlákem na poli genetiky byl J.G.Mendel.
Neviděl geny, neviděl chromozomy, neznal DNA, přesto pochopil genetiku a vyslovil zákony, na nichž už nikdo nic nezmění. Jinými slovy on a ostatní chovatele a pěstitelé využívali genetiku, byli jejími znalci, jinak by nic nemohli vyšlechtit. Současní genetičtí géniové svými objevy jen potvrzují to, co věděli pradávní chovatelé.

Einstein byl genius jen v jedné oblasti, v jiných určitě na tom byl hůř jako vy. Určitě vím, že neuměl uvařit chlupaté knedlíky, jako moje babička, a v tom byla geniální zase ona. Představte si, že bychom byli všichni jako Einstein, super matematici, ale nikdo by neuměl vařit. Věřte, že první kuchař, by se stal super géniem. To je podstata Einsteinovy relativity. Vše záleží jen na místě v časoprostoru. Vše má své místo a vše je stejně důležité.
Einstein by vám vypočítal, že pokud by zmizel jediný prvek ve Vesmíru, tak se Vesmír zhroutí.
Smyslem celého tohoto povídání je, že si přeji, abyste si uvědomili svou genialitu, každý z vás ji zákonitě má, jinak byste tu nebyli.

Vše ve vesmíru má smysl, svůj účel, svou zákonitost. Teorie chaosu je nesmysl, je to stejná demagogie, jako obhajoba nadřazenosti.

Mohu poskytnout jedinou radu: Řiďte se svým srdcem, rozum zbavte podřízenosti okolí, vnímejte všemi smysly, dívejte se, poslouchejte, čichejte, ochutnávejte, dotýkejte se, prožívejte a pak už v tomto životě spatříte svou genialitu, své poslání, svůj úkol … své naplnění, své božství.
Zmizí ponížení, zmizí povýšení, pocítíte orgasmus lásky sounáležitosti.

Vše je kolem vás, jen se naučte dívat.
Největší objev lidstva - kolo posunulo dějiny kvalitativním skokem kupředu. Přestože se každé ráno zjevovalo na obloze v podobě Slunce, každou úplňkovou noc v podobě Měsíce, trvalo lidstvu tisíce let, než ho spatřili. Nic není zatajeno, nic není nutno vypočítat, stačí se jen dívat. Všechny skutečné objevy lidské civilizace byly vždy kolem, než se zjevil génius, který je uviděl. I vy máte tuto schopnost. Co vidíte vy, já nemusím nikdy spatřit, co vidím já, se snažím vám předat.

Dívejte se a předávejte.
Všichni se těšíme.
Staňte se Einsteiny v čemkoliv.

Pokud jste to pochopili, pak už nemáte potřebu hledat důvod nadřazenosti a podřazenosti. Věříte sami sobě.
Nemáte strach, už se nebojíte.
Toto je nejlepší droga, to je život, začnete skutečně žít a užívat si slasti rovnováhy srdce, duše, rozumu.

Kapitola 6. - Proč existuje zlo?

4. srpna 2010 v 23:18 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Proč existuje zlo?

Odpověď je opět jednoduchá.

Zákonitost Vesmíru, co je jednoduché, je nejhůře přijatelné.

Veškeré zlo je důsledek toho, že nechcete přijmout odpovědnost za sebe. Odpovědnost zevnitř přenášíte ven. To se projeví nadřazenosti. Přijímáte nadřazenost, přijímáte podřazenost, to vám umožňuje zbavit se odpovědnosti nad svým životem, přenášíte ji ven, okolní svět za to může.
Na druhé straně přijímáte odpovědnost za druhé, jejich život. Opět jen proto, že se nadřazujete.

Jestliže jsem napsal, že víra je mírou nevědomosti, pak to opět nebylo míněno z pohledu nadřazenosti.
Já vnímám jinak, pokusím se vysvětlit.

Nevědomost není otázkou vzdělání, nevědomost je otázkou důvěry v sama sebe, ve své božství.

Můžete mít x škol, x titulů a zůstanete celý život nevědomí, pokud nebudete věřit sami sobě.
Věřit sám sobě, znamená nepřijímat nadřazenost. Věříte-li sami sobě, nemáte potřebu to dávat vnějšku na vědomí.
Vy to víte.
Jakmile ovšem pochybujete o sobě, máte potřebu to ukázat vnějšku a okamžitě se nadřazujete. Všichni, kteří se prosazují, ukazují svou vnitřní míru nedůvěry v sebe sama.
Čím víc na sebe upozorňujete, tím míň si věříte.

Zákonitost Vesmíru, vnějšek je opakem vnitřku a naopak.

Nemáte žádnou školu, žádný titul, neumíte číst, psát, jste domorodec z pralesa, věříte ve své božství, jste vědomí.
Vy to víte.
Nepochybujete o sobě, nemáte potřebu se někomu klanět, nemáte potřebu se povyšovat. Nepovyšujete se ani nad ostatní živočichy, nepovyšujete se nad rostliny, nepovyšujete se nad skály.
Ze všech těchto lidí vyzařuje jejich vědomost.

V pralese, který občas nazýváme džungle, neexistuje zlo.
Paradoxem je, že slovo džungle používáme právě v souvislosti se zlem.

"Tam vládl, vládne zákon džungle."

Ó jaký nesmysl, kdyby vládl zákon džungle, pak je to Ráj.

V džungli není žádné zlo, v džungli je jen smrt.
Smrt, jako přirozený konec a začátek nového.
Smrt, jako faktor rovnováhy.
Smrt, jako jedinečnost, dobrá i zlá.
Smrt, jako magnet, neoddělitelné dobro a zlo.
V džungli nikdo neumírá zbytečně.
V džungli nikdo neumírá náhodně.
V džungli je smrt přirozenosti, zákonitou podmínkou existence, není ničemu nadřazena, ani podřízena.

V lidské džungli je jenom zlo, smrt je zlo.
Smrt je výjimečně přirozený konec a začátek nového.
Smrt je vždy narušení rovnováhy.
Smrt není jedinečnost, ale bipolární, dobrá a zlá.
Smrt je dělená, má dobré a zlé důvody.
V lidské džungli se umírá většinou zbytečně.
V lidské džungli se smrt plánuje.
V lidské džungli není smrt přirozeností, zákonitě zůstává v kruhu zla, nadřazuje se a podřizuje se.

Další důkaz toho, že zlo je jen součásti nevědomosti člověka. Jeho neochoty přijmout odpovědnost za svůj život. Jeho nedůvěry v sama sebe.

Nedůvěra v sama v sebe vás zbavuje odpovědnosti.
Za to platíte strachem, podřízenosti, jste snadno ovládáni, většinou si to ani neuvědomujete, dokonce to nepřipouštíte. Že to tomu tak je, důkazem je existence zla.
Kdyby to nebyla pravda, pak by zlo neexistovalo.

Je to opět cesta v kruhu, bez zla není nadřazenosti a bez nadřazenosti není zlo. Nadřazenost podmiňuje zlo a zlo je nadřazenost.

V další kapitole si ukážeme, jak se můžeme zbavit nadřazenosti.

Kapitola 5. - "Lepší je volit menší zlo."

4. srpna 2010 v 22:32 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
 "Lepší je volit menší zlo."

Téma, které je součástí našeho každodenního rozhodování. Téma, které stále upozorňuje na naši neschopnost přijmout logickou zákonitost universálního zákona. Téma, se kterým jsem se setkával velmi často v souvislosti s posledními volbami v naší reálné nedaleké minulosti.
Budiž, opět přijměte, jako můj pohled. Připomínám, nic nevnucuji, nic nedogmatizuji.

Je na vás a jen a jen vašem rozhodnutí, jak přijmete.

Nejdříve - ve Vesmíru, už víme, neexistuje menší a větší ve smyslu nadřazenosti. Malá kostka je malá, velká je velká, nic víc, nic míň. Stále je to jen kostka. Jen zabírá jiný prostor a čas. Připomeňte si, krychličku - stavbu Vesmíru a střep zrcadla - funkci Vesmíru.

Větší a menší není o nadřazenosti, ale velikosti, tedy o prostoru a čase.

Z toho vyplývá, že ani zlo nemůže být větší a menší, je jen a jen zlem.

Jeho velikost je dána jen prostorem a časem.

Nejdříve se podíváme na zlo z pohledu času.
Představte si, že zemře někdo známý, významný člověk, váš současník. (dobrý politik, slavný zpěvák, herec, každému podle jeho zájmu), velmi intenzivně budete vnímat jeho smrt, prožívat, hovořit, někteří i plakat. Je ve vašem čase, zdá se vám to velké - zlo.
Z historie znáte plno těchto lidí, nepláčete, neprožíváte, pouze přijímáte fakt, že zemřeli, vnímáte datum úmrtí.
Vnímáte to jako malé - zlo. Je to však stále stejná smrt. Jen v čase se vám jeví ta bližší, jako větší a ta vzdálená, jako menší. Tak vzniká nadřazenost ve vnímání. Ještě nápadnější je to, pokud se sami setkáte se zlem, někdo vám ublíží. V dané chvíli si někdy myslíte, že to ani nepřekonáte, jak velké se vám zlo zdá, víme, že čas rány hojí a po létech sice vnímáte bolest, je však menší? Je stejná, jen ji už nenadřazujete nad současné životní prožitky.

Z hlediska času je zlo stále stejné, jen časově blízké se nám jeví větší a mylně ho nadřazujeme.

Pohled na zlo z hlediska prostoru.
Tento pohled je ještě jasnější. Zemře vám přítel, velmi silný prožitek zla. Zemře vám známý, zlo ztrácí na intenzitě. Zemře někdo ve vašem městě - je to hrozné. Zemře někdo v našem státě - ještě menší intenzita vnímání. Umírají-li lidé na druhém konci planety, vnímáte to jako informaci z tisíců denně. Stále je to, ale jen smrt. Není větší, není menší. Je to smrt.

Z hlediska prostoru je zlo stále stejné, jen prostorově bližší zlo se nám jeví větší a mylně ho nadřazujeme.

Proč to tak je?
Je to jen jednoduchý fyzikální zákon, loď v přístavu je veliká. Jakmile vypluje, vzdaluje se v prostoru a čase a zákonitě se zmenšuje. Nenadřazujeme ji, víme, že je to stále ta stejná loď.
Stejný zákon nejsme schopni akceptovat z hlediska zla.

Řeknete, to se nedá srovnávat. Nedá, pokud nadřazujete. Současného politika nad Mistra Jana Husa, přítele nad souseda apod. Žijete ve světě nadřazenosti, byli jste tak vychování, jste tlačeni společnosti, nechcete se řídit ani rozumem, ani srdcem. Až se zbavíte nadřazenosti, pak uvidíte zcela jinak. Zákon bude zákonem, srdce s rozumem se ztotožní, jste transformováni. Vůbec to nesouvisí s okolím, je to jen vaše rozhodnutí, vaše cesta dovnitř, jen vaše božství.

Smrt bude smrti, vrah bude vrahem a zloděj bude zlodějem.

Na posledním příkladu si ukážeme, že existence malého zla umožňuje existenci zla velkého.
Často jsem se snažil vysvětlit svému okolí, že není malý zloděj a velký zloděj, jak většina vnímá.
Všichni argumentovali:
To nemůžeš srovnávat, když někdo pracuje v pekárně a ukrade rohlík a někdo ukrade milióny. Já nesrovnávám, pro mne je to zloděj, jako zloděj, vy srovnáváte a nadřazujete.
Když někdo pracuje v pekárně, je zloděj, krade rohlíky. Když někdo pracuje s penězi, je zloděj, krade peníze. Pekař nemůže krást peníze, neboť s nimi nepracuje. Finančník, nemůže krást rohlíky, neboť s nimi nepracuje. To je snad logické. Změňme prostory, zloděje pekaře dejme do banky, je to zloděj, bude krást peníze. Zloděje finančníka dejme do pekárny, je to zloděj, bude krást rohlíky.
To není otázka malého a velkého zloděje, to je otázka časoprostoru.
Zloděj je zloděj.
Zloděj se nezmění tím, že ho přemístíme z pekárny do banky.
Zloděj se může změnit pouze vnitřní proměnou.

Proto tvrzení, že tohle ukradu a tohle bych už nemohl ukrást je nesmysl a obhajoba vlastní zlodějiny, její nadřazenosti.

Tento příklad nám pomůže pochopit, proč máme takovou vládu, takové politiky, proč je svět takový jaký je. Zlo je součástí každého z nás. Místo toho, abychom ho sami opustili, tak ho ospravedlňujeme a k tomu nejlépe slouží nadřazenost. My přeci volíme vždy menší zlo, je to lepší. Jenže to umožňuje existenci zla, podle vás většího.
Máte to v sobě, a když vás přemístíme do vládnoucí sféry, nebudete se najednou chovat jinak, ale stejně, jen důsledky obsáhnou větší časoprostor, dotknou se více lidí.
Tedy ti co nám vládnou, jsou stejní jako my jen na jiném místě.
Opět připomenu, nemůžete nijak změnit z vnějšku svět, můžete změnit jen sami sebe.

Co se stane?

Zákonitě bude chybět jedna krychlička v té velké, ze které je zlo poskládáno. Řeknete si, ale tím se svět nezmění.
Změní, protože zlo už nebude úplné.
Zákonitě se změní váš život, nebudete krychličkou zla, tedy nemůže být zákonitě ani místo pro vás ve velkém zlu. Už nebudete jim přitahováni, neboť velké zlo potřebuje malou krychličku, aby uzavřelo dírku, která tam po vás zůstala.
Vy jí nemáte, vy jí nejste, velké zlo si vás přestane všímat, bude vás míjet. To je zákonité.
Vy se však bojíte, strach je jeho velkou zbraní a tak si své malé zlo pěstujete.
Věříte strachu, nevěříte zákonům.

Jak funguje volba menšího zla.

Pro český národ je volba menšího zla, kterou obhajujete, historickým mezníkem ve vývoji světa v minulém století.
"Mnichovská zrada" nebylo nic jiného, než volba menšího zla našich"přátel".
Volili menší zlo, obětovali naše pohraničí v naději, že Hitler je nechá na pokoji a vrhne se na Rusko. Ostatní se přidali a zabrali menším zlem, další území. Tím ovšem umožnili existenci zla většího, které se projevilo II. světovou válkou.
Všechny války jsou možné jen díky existenci a volbě menšího zla každého člověka.
Máte strach, a proto se stanete vojákem, jdete do války, aniž chcete, volíte menší zlo. Představte si, že vás přijdou verbovat. Bojíte se, že pokud odmítnete, budete zavřeni nebo dokonce popraveni. Volíte naději, že ve válce přežijete, víte, že ve válce se umírá, ale menší zlo vás ospravedlňuje, že nezabijí vás, ale někoho jiného. Tím přesouváte odpovědnost na ty, co válku chtějí, vy jí nechcete, ale přesto se jí účastníte, to vás ospravedlňuje, vyměníte to za to, že možná přežijete a umře někdo jiný.
Kdyby si to lidé uvědomovali, že jsou spolu odpovědni, pak by možná verbující zastřelili jednoho, dva možná stovku. Pochopili by, že to již nejde, postřílet svůj vlastní národ a válka by nebyla. Bylo by možná sto obětí, ale žádná další válka by nemohla už proběhnout.
Spravedlivá válka, obranná válka, to je opět stejné. Vysvětlení jinde.

Jeden opačný příklad - nevolit menší zlo - z historie.
Je to osud severoamerických indiánů, museli být vyhubeni, neboť strach na ně neplatil, nedali se zastrašit k volbě menšího zla - otrocké práce pro bílé osadníky. Řeknete si, čeho dosáhli, když byli téměř vyhubeni. Zůstala jim karmická svoboda, vracejí se, jsou nositeli transformace.
Pochopení tohoto tématu je na vás, vašich zkušenostech, něco napíši.

Snad alespoň trochu jste nahlédli, že volba menšího zla je souhlas a umožnění a spoluodpovědnost za větší zlo.

Pro mne je jen jedno zlo, není menší, není větší, proto nemohu volit menší, nechci volit zlo.

P.S.
Proto se nemohu účastnit jakýchkoliv voleb, kde se volí vláda. Nechci, žádnou vládu.
Proto jsem se nemohl účastnit privatizace, neboť umožnila rozkrádání majetku národa.
Proto nemohu přijímat žádné dotace, neboť je to další rozkrádání a přerozdělování majetku.
Proto nemohu souhlasit s jakýmkoliv použitím zbraní.
Proto nemohu přijmout jinou, než vlastní nadřazenost.
Atd.

To vše je volba menšího zla. Je to podpora zla, jeho základní kameny, jeho skládání, jeho živení, jeho existence, souhlas s ním.

Kapitola 4. - Kruh zla.

4. srpna 2010 v 1:52 | selsky filosof |  Moje III. kniha - Cesta zla
Kruh zla

Než se podíváme na samotné zlo, představíme si jednoduché zákonitosti. Člověk se stále dovolává na zákony, ale největším paradoxem je, že vymýšlí další, aby mohl ty stávající porušovat. Neuvědomuje si, že zákon Vesmíru je jeden a všechny přírodní zákony z něho odvozené nemůže svými zákony nijak ošálit, vždy dojde k jejich naplnění po absolvování kruhu.

Tedy nejdříve si vezměte tužku a nakreslete si na papír kružnici. To je Vesmír bez času překreslený do roviny. Ať vyjdete z kteréhokoliv místa a kterýmkoliv směrem nemůžete dojít jinam, než tam odkud jste vyšli, čára je Vesmír, nemůžete nikam uhnout, ani nikam odbočit. Nelze se pohybovat mimo Vesmír.
Toto přijměte jako fakt a vnímejte další.

Jestliže jsem ve své první knize řekl, že monáda je vzorec universálního zákona překreslený do roviny, tak je to opět fakt, který neumíme ještě přijmout, a proto neustále máme problémy a děláme chyby.
Máme namalovanou kružnici. V ní si, vytvoříme dvě menší, ale stejně velké. To znamená, že jejich průměr bude poloměrem velké. Vznikla uvnitř osmička. Když zvýrazníme opačnou polovinu každé menší kružnice, máme monádu. Kdo to nezvládne, nechť si prostě monádu překopíruje.
Máme vzorec celého vesmíru a všech jeho zákonitostí překreslený do roviny. Vše co platí pro monádu, platí pro Vesmír a naopak.
To je celé ne-tajemství, které opět neumíme přijmout.

Nejdříve se podíváme na směr ve Vesmíru, všeobecně a správně vnímáme, že čas běží od minulosti k budoucnosti, prostor z vnitřku ven, tedy se rozpíná. Toto je jasné a logické, všeobecně pochopitelné. Ovšem pak existují různé teorie o cestování v prostoru a čase, tedy i směrem opačným. Vědci se ve své nekonečné touze proslavit předhánějí různými teoriemi a především výpočty, kterým v podstatě rozumí jen ten, co je stvořil a ostatní buď vyvracejí, nebo polemizují, aby opět upozornili na svou genialitu. My se podíváme jen opět jednoduchým logickým pohledem a potvrdíme monádou.

Cestování do minulosti. Již jednou jsme si vysvětlili, že cestovat do minulosti, znamená vydat se cestou směrem ven, to je universální zákon. Předpokládejme, že máme kosmickou loď, která se pohybuje rychleji než světlo a my budeme se vzdalovat od země rychleji než světlo, pak jsme schopni logicky předběhnout obraz, který byl odražen z naší planety třeba před milionem let, spatříme naší planetu před milionem let, ale pouze v podobě světelného obrazu. Nikoliv hmotnou Zemi. Je to logické. Můžete předběhnout čas světla, ale nemůžete předběhnout vlastní čas, v našem případě čas Vesmíru. Snadněji pochopíte, když si představíte, že běžíte po kružnici monády, ať zvětšíte rychlost, jak chcete, nikdy nemůžete vidět svá záda, spatřit je můžete, pokud předběhnete světlo, pak uvidíte jejich zpožděný obraz, nikoliv záda hmotná, neboť ta mají stále zrychlující se vaší rychlost, mají stejný čas jako vy. Stále je mezi obličejem a zády prostor kružnice, kterou musíte oběhnout.
Co z toho vyplývá, že vesmír má svůj čas a cestování do minulosti je možné jen v mentální úrovni, nikoliv hmotné. Hmota minulého vesmíru už neexistuje. Souvisí to s její organizaci. Nikde ve vesmíru už není milion let stará organizace vašeho hmotného těla, tedy vašeho času. Jsou samozřejmě struktury milion let staré, které setrvaly na kružnici svého času, jejich čas běží pomaleji, než váš, mohly být tedy současníky i vašich minulých struktur, ale nikoliv vás samotných. Ještě jednou připomenu, že čím dále se díváme do Vesmíru, tím dále se díváme do minulosti, ale minulosti světelného obrazu. Světlo nám uchovalo tento obraz, ale hmotný prvopočátek Vesmíru v jeho čase nemůžeme spatřit. Snad jste pochopili a budete vědět, který vědec vás vodí za nos a který mluví seriozně. Nepotřebujete k tomu žádné rovnice, ale zdravý rozum.

Cestování do budoucnosti. Tady bude představa trošku náročnější, ale určitě ji zvládnete. Chceme se dostat tam, kam ještě náš svět nedospěl. Chceme přeběhnout na kružnici sami sebe, opět v hmotném světě nesmysl. Svůj vlastní čas nemůžete předběhnout.
Tak to nemůže ani Vesmír. Nemůžete hmotně být ve strukturách, které ještě nevznikly.
Jak je to v mentální úrovni. To zvládáme snadno, je to součást našeho života našeho rozhodování, plánování. Zůstaneme u kružnice, položíte tužku na papír a řeknete si, že ji za minutu namalujete. Jste v mentální budoucnosti. Pokud se nic nestane, tak ji opravdu za minutu namalujete. Pokud vás něco vyruší, pak se dostal do konfrontace váš čas s časem někoho jiného, nebo Vesmíru a vy ji buď nenamalujete, nebo namalujete později. Vesmír má však v programu všechny tyto aspekty.
Můžeme tedy spatřit budoucnost v mentální úrovni? Samozřejmě ano. Neboť si opět připomeneme, že obraz celého vesmíru je v programu a je součástí všech jeho částí. Vzpomeneme si na představu střepu zrcadla. Řekli jsme, že Bůh - zrcadlo se rozpadl na nekonečné množství kousků, ale v každém kousku je jeho podoba. Abychom ji spatřili, musíme se vzdálit, nebo zmenšit. Nahlédnou dovnitř a pak uvidíme budoucnost.
Jednoduché - oplozené vajíčko,
ze kterého jste vznikli, byla jedna buňka, ještě jste neexistovali, neboť váš čas běží, ale pokud by někdo dokázal nahlédnout dovnitř a přečíst program, pak by vás spatřil při narození, viděl by podobu všech etap vašeho života. Vaše buňky mají programy vašich potomků, ale vaše atomy mají program celého Vesmíru.

Cestování v prostoru. To si opět dovedeme velmi snadno představit, jdu od počítače k posteli, pohybuji se prostoru. Pohybuji se v hmotném prostoru. Jasné. Jenže často čas a prostor oddělujeme, vnímáme ho bipolárně, a proto vznikají mylné představy o cestování v časoprostoru. Představy o cestování v hmotném světě, ale v jiném čase. Budoucnosti a minulosti. Jenže čas a prostor jsou dipolární. Jsou jedno - časoprostor, jako magnet, nemůžete ho rozdělit v polovině
na + a - , když ho rozdělíte, pak máte opět dva magnety s + a - .
Tedy jakékoliv cestování v čase, je cestování v prostoru a naopak cestování v prostoru je zároveň cestování v čase.
Jestliže nenastal čas, nenastal ani prostor, zákonitě nemůže existovat prostor, bez času.
Z toho logicky vyplývá, že cestování v čase a prostoru je možné pouze v mentální úrovni.
Více a podrobněji jinde a jindy.

Jak to souvisí se zlem? Musel jsem věnovat alespoň tuto část, abyste pochopili, že cesta zla je zákonitě cestou po kružnici. Vše je odvozeno z monády, vše jsem z ní vyčetl, dál budete snad lépe vnímat.
Monáda jednoznačně ukazuje, že směr ve Vesmíru je jeden a jiný není možný.
Položte tužku na kružnici, vydejte se jedním směrem.

Musím říci, že většina monád je orientována tak, že horní slza je bílá a směřuje doprava, dolní slza je černá a směřuje doleva. Názory jsou různé a viděl jsem i opačné monády. To není pro nás důležité, neboť nám vyjde vždy jeden směr, buď doprava, nebo doleva.
Ale vždy jeden směr a to je podstatné.
Ve Vesmíru je možný pouze jeden směr. To nám vždy monáda potvrdí.
Tak tedy pokud máme tužku na kružnici a pohybujeme se po ní, tak se nic v podstatě neděje, jsme stále na kružnici. Chceme-li pokročit, posunout se v čase a prostoru, pak využijeme spojnice - vnitřní vlnovky, podíváme se dovnitř, pozor velmi důležité - pohled a cesta dovnitř, pokud jdeme správným směrem, jsme opět na kružnici, která nás posunula na novou úroveň a pohybujeme se souhlasně s programem Vesmíru. Pokud se změnil směr na kružnici, pak naše cesta nebyla správná a Vesmír nás srovnal, jdeme v souladu s jeho záměrem.
Vyzkoušejte si oba směry a uvidíte, že pokud využijete cestu směrem dovnitř, pak vždy nakonec se pohybujete pouze jedním směrem.
To je ten správný směr záměru Vesmíru .
Cesta dobra, harmonie, organizace k naplnění Božství, společná cesta všech struktur ve Vesmíru.
Máte správný směr na své monádě a nyní se podíváme na možnosti zla. To je směr opačný, jeho existence je možná pouze na kružnici, na jedné úrovni, nemůže nikam postoupit, vždy se vrací do stejného místa. Má však vždy možnost se obrátit dovnitř, pochopit a najít cestu správným směrem. Pokud nepochopí, nikdy nemůže využít spojnici a přejít na další úroveň.

Jak to vypadá v praxi?
Připomeneme si jedno největší zlo minulého století - Hitler - fašismus.
Na tomto místě se nebudeme zabývat, jak vzniklo, odkud se vzalo, podíváme se jen na jeho šance, na jeho cestu.
Hitler povýšil němce nad ostatní lidi a slíbil jim, že všichni se budou mít dobře, že budou žít jako v Ráji. Jenže nadřazenost Ráj neumožňuje, odporuje mu svou podstatou.
V Ráji nadřazenost neexistuje, tedy už na počátku slíbil nesmysl.
Představme si nyní, že němci by uskutečňovali svou politiku bez odporu ostatních, zabírali by jednotlivé země, likvidovali by jednotlivé lidské rasy, jednotlivé národy, ovládli by celou planetu. Uskutečnili by celou cestu po kružnici. Všude by byli jen čistí árijští němci. A ejhle, kdo by tedy musel začít pracovat, kdo by řídil, kdo by se přiživoval, kdo by vládnul. Opět by se ocitli na počátku stejné cesty, jen by nebyli židé, Češi a ostatní národy. Musel by vzniknout nový fašismus, nový rasismus, který by opět vynesl na povrch novou nadřazenou rasu nad čisté árijce, ještě k čistším árijcům. To se opakuje pak do nekonečna, to je cesta v kruhu. Dokud nepochopí, že taková to cesta není k Ráji možná.
Pokud by si ponechal podřazenou pracovní sílu, pak tato cesta v dějinách je opět nepřijatelná, všechny ztroskotaly. (otrokářství, feudalismus, kapitalismus, komunismus atd.)
Proč?
Jednoduše proto, že stále ještě neumíme pochopit nefunkčnost nadřazenosti v celku.

Lidská civilizace se stane fungujícím celkem, až se zbaví vzájemné nadřazenosti. Nadřazenost rozděluje, co je rozdělené, není celek.
Oddělte srdce od těla, nebo jakýkoliv jiný orgán a přestane fungovat jak tělo, tak orgán.
Zákonitost Vesmíru, co je jednoduché, je nejhůře přijatelné.

Ještě, než se posuneme k pochopení, v našem čase a prostoru, nejtěžšího tématu - nadřazenosti zla, jeden příklad ze života.
Cesta trestu, odplaty, pomsty "Oko za oko, zub za zub".
To je nejnázornější příklad " kruhu zla". Často používáme "začarovaný kruh", věřte, nic není začarované, je to prostě jen kruh, po němž kráčíme a nechceme nic změnit, nechceme se obrátit dovnitř a využít spojnici monády.
Někdo zabije vašeho blízkého, už zde jednáte podle principu nadřazenosti, neboť není podle vás zabití jako zabití (úkladný vrah, úchyl, nešťastná náhoda). To si vysvětlíme v příští kapitole.
Toužíte po spravedlivosti, po odplatě po trestu. Už jste se vydali po kružnici zla, neboť si zlo přejete. Jste lapeni. Pokud se vaše touha naplní a vy dosáhnete smrti viníka, co se stalo? Jste ti, co způsobili opět smrt. Uzavřeli jste kruh. Máte však jiný důvod, lepší, spravedlivý apod. Jste sice zabijáci, ale lepší.
Tímto nesmyslem vás krmí od narození, od rána do večera se díváte a fandíte, ztotožňujete se s kladnými hrdiny, zabijáky, kteří bojují proti zlu. Čím? Zlem. Jak chcete odstranit zlo, když ho neustále obnovujete. Chcete se ho zbavit, ale používáte ho.
Logicky a jednoduše, pokud se chcete zbavit těžkého batohu, musíte ho zahodit. Jednoduché, ale vy v něm vidíte zlato, a to chcete mít.
Chápete, nejde to, mít zlato a nenést ho.

Žádné zlo nemůžete změnit tzv. spravedlivým zlem.

Až to pochopíme, pak budeme vědět, že všechny naše tzv. mírové mise jsou nesmysl, že je to nahrazování jednoho zla druhým.

Řešení je stejně jednoduché. Všechny peníze, které věnujete na zbrojení a vojenské mise, se dají proměnit v dobro, a pak uvidíte zázrak. Korea, arabské země, až místo zbraní budete posílat potraviny, užitečné věci, tak nebudete muset ani jednou vystřelit a lidé v těch zemích pochopí, kdo je jejich skutečný nepřítel a systém se rozloží.
My však uskutečňujeme opak, embarga, zbraně a násilí.

Toto je kruh zla, v němž zlo existuje a my s ním. Když se ho rozhodnete opustit, obrátíte se k sobě, zlo zůstane v kruhu a vy se ocitnete v božském záměru Vesmíru.