Kapitola 4. - Model vesmíru

12. listopadu 2009 v 21:11 | selsky filosof |  Moje I. kniha - Vesmír 1,2,3.
Model vesmíru

"Fantazie dětí, jsou dveře poznání"

Původně jsem chtěl nazvat tuto kapitolu "Teorie mýdlové bubliny", ale kdo z vás by si pod tímto názvem představil vesmír?
Musím se vrátit hodně let zpátky, do svých dospívajících let, kdy jako čtrnáctiletý chlapec jsem přemýšlel o sobě a světě kolem sebe. Odborníci nazývají toto období druhým obdobím uvědomění si sama sebe, všichni jsme tím prošli a všichni si kladli podobné otázky. Kdo jsem, co tu hledám, jaký je vlastně svět kolem, jak vznikl, jak vypadá, apod. Každého to trápilo různě.

Když jsem si poprvé představil nekonečno, byl jsem zmaten, všechno někde musí končit. Ještě více mne dráždila definice našeho matematika, že rovnoběžky jsou přímky, které se protínají v nekonečnu. Jak se může něco protínat v něčem, co není. Tak jsem si vytvořil vlastní definici rovnoběžek, řekl jsem si, že vesmír musí někde končit a pak rovnoběžky jsou přímky, které jsou stejně od sebe vzdálené, jak na počátku, tak na konci vesmíru. (Dnes bych tuto definici opravil na dvě kružnice obepínající náš vesmír ve stejné vzdálenosti.) Měl jsem své vysvětlení, svou definici, měl jsem konec vesmíru, byl jsem spokojen. Bohužel jen do rána. Jak to známe, každá odpověď na otázku, vyvolá další otázky. Jak, ale končí? Je tam zeď? Co je za ní? A tak pořád dál. Pochopil jsem, že tudy cesta asi nevede. K tomu přibyl další problém, když mne fyzika základní školy seznámila se stavbou nedělitelného - dělitelného atomu. Když jde rozdělit atom, proč by nešel rozdělit proton, elektron, neutron? Jelikož mne oba problémy trápily současně, vyřešil jsem je najednou. Vytvořil jsem si představu mikrosvěta a makrosvěta. Jestliže se vydám do nitra hmoty, budu dělit její nedělitelné částice, narazím na nám podobný vesmír v nitru hmoty, tedy mikrosvět a těch může být nekonečný počet, neboť mohu jít stále dál.
Jestliže se vydám na druhou stranu na konec našeho vesmíru, zjistím, že jsem součástí hmoty makrosvěta a zase mohu pokračovat do nekonečna. Problém byl vyřešen, můj vesmír měl konec a zůstal nekonečný. Ještě dnes, když se podívám na školní lavici, tak si vzpomenu na představu, že v ní jsou maličké světy a možná podobné tomu našemu. Na tuto představu mne přivedly obrázky stavby atomu, kdy elektrony obíhají kolem atomového jádra a obrázky našeho planetárního systému, ta podobnost se nedala přehlédnout. Mnohem později jsem ji pochopil.

A kde je ta mýdlová bublina? Mít konec, neznamenalo vědět, jak vesmír vypadá. (Pro současnou generaci musím vložit vysvětlení. V mém mládí neexistovaly bublifuky, my jsme mýdlové bubliny vytvářeli z mýdlové vody, kterou jsme si namíchali z mýdla a pomocí slámky "stébla slámy" nafukovali mýdlové bubliny, které nám před očima rostly, měnily barvy, otáčely se, hmota na jejich povrchu se pohybovala, a když jsme to přefoukli, tak praskla a změnila se v kapičku mýdla).
Tak funguje i náš vesmír. Tehdy mi stačila ta tenká vrstvička mýdla a krásně barevný tvar bubliny už mne nikdy neopustil.

Každý nový poznatek, každá informace o vesmíru odpovídaly mé představě a tak snad i proto jsem se dál studiem vesmíru nezabýval. Přišel čas okouzlení tzv. živou přírodou a jejími zákonitostmi, později i přístup k jiným filosofiím, začal jsem vnímat souvislosti. To mne přivedlo zpět k vesmíru, neboť vše je jeho součástí a pochopil jsem princip jediného, univerzálního, jednoduchého zákona, kterému vše podléhá.

Mýdlová bublina a Velký třesk.

Malá kapička mýdla je mým nafouknutím rozpínána do obrovských rozměrů, stejně jako náš vesmír po velkém třesku. Ptáte se, kdo ho nafukuje? Nikdo. Mýdlová bublina musí překonat atmosférický tlak, vesmír nikoli. Má svou vlastní sílu rozpínavosti, ta je největší, když vesmír je nejmenší. Jejím protipólem je gravitace, ta je naopak nulová. V okamžiku, když je vesmír největší rozpínavost je nulová, gravitace je největší, vesmír praskne do malinké kapičky.

Nafukování mýdlové bubliny a rozpínavost vesmíru.
V okamžiku, kdy začnu nafukovat mýdlovou bublinu, vesmír v okamžiku velkého třesku, se maximální gravitace přemění v maximální rozpínavost. Gravitace se zvětšuje, rozpínavost slábne, stejně jak roste bublina, ta je stále větší, stále více nafouknutá, atomy a molekuly mýdla se stále více přitahují, soudržnost bubliny klesá. V rozpínajícím se vesmíru hmotná tělesa přitahují stále více hmoty, čím jsou větší tím je jejich gravitace větší, soudržnost vesmíru slábne. V okamžiku před prasknutím se bublina mění v síť, kdy ještě bublina drží pohromadě, ale je děrovaná, soudržnost bubliny a přitažlivost molekul jsou v rovnováze. Vesmír stárne, objevují se černé díry, v okamžiku před zhroucením je už značně děrovaný, gravitace těles a rozpínavost jsou v rovnováze. Maximální rozpínavost se změní v maximální gravitaci. Bublina praská, nafukování je na nule, maximální přitažlivost molekul semkne veškeré mýdlo do jediné kapičky. Vesmír se hroutí, rozpínání je na nule, maximální gravitace strhne veškerou hmotu do malé kuličky.

Díravá mýdlová bublina a černé díry.
Přitažlivé síly molekul mýdla, tím jak se bublina ztenčuje, jsou stále větší, až začnou vytvářet díry, přitažlivost ostatních molekul je však stále drží pohromadě. Rostoucí gravitace vesmírných těles je stále větší, až z určitého prostoru vysají veškerou hmotu, vzniká černá díra, ne místo maximálního soustředění hmoty, ale místo bez hmoty, spojnice mezi vnějším a vnitřním povrchem vesmíru. Proto zde je také větší zakřivení než zmenšující se zakřivení rozpínajícího se vesmíru. Světlo se pak chová také jinak. Blíže v kapitole "Světlo".


Z toho vyplývá, že vesmír je dutý a má svůj vnitřní a vnější povrch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama